Září 2017

Letošní sedmdesátý

Sobota v 14:15 | Jarka
Toto je letošní sedmdesátý článek. No, to není věru moc. Rozpačitý
K jeho napsání mě vyprovokovala paní "holubová" na hnízdě před naším balkonem. Holubovi si totiž usmysleli, že si založí rodinu bez ohledu na to, že se blíží podzim. Zatím to vypadá, že se s chladnějším a deštivým počasím dobře perou. Vajíčka jsou vysezená a holoubátka na světě. Fotila jsem přes sklo a za pošmourného dne.


Ještě přidám fotku našeho oběda. Nechala jsem se inspirovat Maruškou-Fukčárinkou a v týdnu uvařila kapustu. Dělám ji přesně jako ona, protože mě to tak naučila manželova maminka. Fukčárinka měla ke kapustě pečené masíčko, my měli po vzoru maminky, gulášek. Tentokrát se mi jídlo asi hodně povedlo, protože manžel řekl, že je to výborné, jak od babičky. Menší porce je má, ta větší manžela.


Na víkend jsem pekla buchtu z "Hrníčkového kalendáře".


Mějte hezké, už skoro podzimní dny!


Po čase obyč článek

9. září 2017 v 8:05 | Jarka
Konečně jsem se vypořádala s fotkami z naší mini-dovolené, ale tím pádem nastává čas kdy nebude co přidat na blog. U nás se totiž nic převratného neděje.
Jednu novinku přece jenom mám. Minulý týden v neděli u nás byli mladí i s malou Ellinkou. Osmnáctého jí bude už půl roku. Sama si ještě nesedne, jenže v leže je nevrlá, tak se na chvilinku na svět dívá opřená do polštáře. Zatím je pořád kojená, ale už dostala ochutnat i něco jiného než jen mlíčko. Když tak ten rohlík žužlala, odhrnula si dásničku a já si všimla už proříznutého zoubečku a ten vedle už měl namále. Rodiče o tom nevěděli. Mrkající


Už máme doma zase Bellu. Vypadá to, že nám zůstane. Aspoň do té doby, než se malá postaví na nožičky a nebude tolik vadit, že děsně pouští chlupy. Nám to nevadí, máme ji rádi a rádi s ní chodíme na dlouhé procházky. Při jedné procházce jsme zašli na louku u nedalekého panelákového slídliště. Po betonové cestě jsme nešli.


Vzali jsme to přes louku pěšinkou a zjistili, že se na louce dá hrát jakási hra s létajícími talíři.


Venku je zatím spousta zeleně, ale už se dájí najít první známky blížícího se podzimu.


A nám se na borovici naproti balkonu zahnízdili holubi. Už se na hnízdě střídají docela dlouho, tak jsem zvědavá kdy budou holoubátka a jestli stačí, do začátku chladného počasí, vyrůst.


No a to je pro dnešek všechno.



Zámek v Kostelci n/O.

7. září 2017 v 8:02 | Jarka
Dostávám se k závěru naší třídenní návštěvy mého bratra v Kostelci nad Orlicí.
Byli jsme na "Stezce v oblacích" v Dolní Moravě, viděli jsme zámek v Novém Městě nad Metují, byli jsme na skok v Polsku i Dobrušce, podívali jsme se do Týničtě nad Orlicí, kde jsme dva roky bydleli a nakonec jsme si prohlídli zámek a jeho okolí v Častolovicích a Kostelci.
Poslední dva zámky jsme okoukli jen zvenku, ten kostelecký je také moc hezký.


Byl vystavěn v letech 1829 - 1833 v empírovém slohu pro rodinu Kinských. Tato nízká stavení jsou naproti hlavní budově.


Zámek byl v roce 1948, tak jako všechny ostatní, zestátněn a stal se sídlem Výzkumného ústavu pro chov prasat.


Výzkumný ústav v něm sídlil do roku 1975 a až po havárii stropů byla v roce 1980 zahájena jeho rekonstrukce.


Po revoluci byl zámek vrácen Josefu Kinskému, který v rekonstrukci pokračoval a tu dokončil jeho syn František.


František Kinský je v Kostelci nad Orlicí starosta. Na jaře běžely v televizi dokumenty o našich šlechtických rodech. V názvu měl "modrá krev", ale přesně už si to nepamatuji. Ten seriál provázel právě F.Kinský a myslím, že se toho zhostil dobře a ty dokumenty byly moc zajímavé. Snažila jsem se nepřijít ani o jeden díl.
Prosluněná zahrada za zámkem je krásná.






Obešli jsme zámek, vyfotili co se dalo a mysleli už na víc než tříhodinovou cestu domů.


Ještě skalka u tenisového kurtu a na víc už nebyl čas.


Častolovice jen zvenku

4. září 2017 v 8:00 | Jarka
Na výlety okolo bratrova bydliště, jsme jezdili jedním autem a poslední, třetí dovolenkový den, to vyšlo na auto mého bratra. Po dobrém obědě jsme se rozjeli zpátky do Kostelce nad Orlicí. Cestou jsme se ještě stavili na zámku Častolovice. Nešli jsme dovnitř, jen jsme zámek obešli a prošli se i zámeckým anglickým parkem.
Zámek je to moc hezký.


Průjezdem ve věži jsme vešli na čtvercové nádvoří s kašnou.




Častolovice jsou od roku 1694 v držení rodu Šternbergů.


Po převratu 1948 se rodina rozhodla emigrovat do USA a na Jamajku.


A zámek se stal majetkem státu až do roku 1992.


V roce 1992 byl rodině zámek v restitucích vrácen a v současnosti je v majetku Franzisky Diany Sternbergové - Phipps.


Prošli jsme si i anglický park kde jsou daňci a také minizvěřinec. Já jsem fotila jen zámek z blízka i z dálky.




V parku je i občerstvení. Stojí hned u jezírka s černými labutěmi, kde jsme pořídila poslední častolovické fotky.


Nepamatuji si skoro nic

1. září 2017 v 8:04 | Jarka
Když jsme byli před časem u mého bratra v Kostelci nad Orlicí, zajeli jsme si, poslední den našeho pobytu, do blízkého Týniště nad Orlicí.
Na toto město bych si měla pamatovat z mládí, protože jsme tam dva roky bydleli. To jsem chodila do druhé až třetí třídy, bráška je o šest let mladší. V Týništi jsme bydleli na malém sídlišti hned vedle lesa a bylo tam báječně. Dlouhá léta jsem toužila ta místa mého mládí vidět a konečně se mi to povedlo. Ale auha. Za půl století se toho změnilo strašně moc. Auto jsme zaparkovali u nízké budovy, kam jsme kdysi chodili nakupovat, neboť tam bývala samoobsluha.


Odtud jsem šla téměř najisto k "našemu" domu. Měl by to být prosřední vchod, první patro.


Ale to bylo to jediné s čím jsem si byla jakž takž jistá.


Kolem dokola přibyly další domy a už jsem nenašla cestu, kudy jsem chodívala každý den do školy. Nemělo cenu bloudit mezi novými domy, tak jsme nasedli do auta a ke škole popojeli. Jenže i tady mi to připadalo hodně jiné. V paměti mám něco jako široké prostranství se sochou a vedle školu. Ta socha tam je, ale stojí hned u silnice.


Švagrová mě utěšovala, že se dítěti zdá všecno větší a širší než to ve skutečnosti je. Tak jsem se s tím smířila, jenže škola je vystavěná do tvaru U a má dva vchody a já už nevěděla, do kterého jsem chodila.


Snad tady do toho, ale hlavu na špalek na to nedám.


Možná se člověk na místa z mládí nemá vracet. V hlavě jsem to měla do teďka docela pěkně srovnané, aspoň jsem si to myslela, ale teď vím, že nic nevím.
Zašli jsme se podívat i na náměstí. Je hezké, ale také vypadá úplně jinak než si ho pamatuji. Plačící



Nojo, no. Byl čas oběda, tak jsme se jeli za město najíst. Ani tady mi to nevyšlo podle představ. Plánovala jsem si vyfotit jídlo (dali jsme si všichni stejné) a vzpomněla jsem si, když měla na talíři jediná švagrová poslední bramborové noky, špenátu jednou do pusy a z masa jen odkrojky, které nehodlala jíst.


Před hotelem bylo jezírko se zlatými rybkami. Měla jsem si jednu chytit a mít přání. Nechytila a takto to dopadlo. Překvapený