Květen 2017

Teď se bavím úklidem

29. května 2017 v 8:07 | Jarka
Nevěřila bych, jak mě může chytit úklid. A všechno to začalo půjčenou knížkou, kde japonská pisatelka popisuje, jak se sama začala zabývat úklidem a dosáhla takových úspěchů, že uklízet učí stovky zájemců a dokonce o své "profesi" napsala knihu, která se stala bestsellerem.


Upřímně řečeno, ta Japonka se mi zdála úklidem až praštěná. Tím úklidem žila už ve škole, kdy se těšila až přijde domů, odloží tašku s učením a pustí se do třídění, vyhazování a uspořádávání. Přefotila jsem dvě stránky z obsahu, aby jste si udělali obrázek o čem kniha je.


Jednoduše řečeno, ten úklid je založený na vyhazování nepotřebných věcí a nepotřebné, je skoro úplně všechno. Vyhazování mi nedělá problém. I bez knížky jsem čas od času vzala velký pytel, ve kterém bez milosti končilo vše, co se mi nelíbilo. Teď ovšem můžu uklízet podle vyzkoušeného návodu. Začala jsem oblečením. Naštěstí jsem toho nemusela vyhodit moc, protože to, co bylo ještě hezké jsem odnesla do textilního kontejneru pro charitu. Pak jsem se pustila do knížek, ale tady si myslím, že bych se měla víc rozmáchnout, jenže jsem narazila na problém prázdných poliček. Tady prázné místo zaplily hrnečky.


Tady zatím není nic.


Vyházeli jsme i hromady kdysi drahých časopisů.


Na řadu přišly i audio kazety a také velká spousta video kazet. Ty jsme měli na dvou místech. Ty pastelky byly před plnou řadou kazet a pod televizí byla skřínka nacpaná dvěmi řadami. Video kazety nám zůstaly čtyři.


Zlikvidovala jsem štosy výpisů ze spořitelny, starých pojistek, výplatnic, prošlých záručáků a paragonů... Můj tatínek byl vášnivý fotoamatér a zásoboval mě fotkami, které jsem dávala do hlubokého šuplíku. Vyhodit fotky jsem neměla to srdce, tak jsem si aspoň dala práci a fotky vytřídila na Vánoce, narozeniny, výlety atd...


Musím se přiznat, že mě vyhazování opravdu chytilo. Když se ráno probudím, je první moje myšlenka do čeho se ten den pustím. Tak doufám, že nezačnu tím úklidem být stejně praštěná, jako ta Japonka. Rozpačitý
Na závěr z jiného soudku. V neděli jsme pozvala maminku na oběd a pak přišla i moje sestra s fenkou Amálkou, které moc chutnala moje tvarohová buchta.


Náměstí ve Voticích

26. května 2017 v 8:04 | Jarka
Už víc než týden mám ve svém foto-archivu pár fotek náměstí, které jsem vyfotila ve 26 km vzdálených Voticích.
To dopoledne jsem měla vařeno z předešlého dne a tak jsem se rozhodla svézt se s manželem a jeho bývalým švagrem do zmiňovaných Votic. Chlapi tam jeli do prodejny, kde se prodává výbava a náhradní díly na mopedy a motorky, což mě nezajímá, takže než si oni vybrali a nakoupili, já jsem si zaběhla na Komenského náměstí.
Je zde Mariánský sloup.


Nechybí kašna s tekoucí vodou.




Za kašnou jsou budovy obecního úřadu.



Na druhé straně náměstí, vedle nákupního střediska, které svou moderností působí jak pěst na oko (proto jsem se mu při focení pečlivě vyhýbala), je hezký dům se zajímavou věžičkou.



A za pěkně opraveným secesním domem jsme si pak u okýnka společně koupili zmrzlinu, nasedli do auta a jeli domů.


Počasí nám nevyšlo

24. května 2017 v 8:02 | Jarka
Minulou neděli se počasí zrovna nevytáhlo, u nás se začalo vylepšovat až v pozdním odpoledni. Takže když jsme vyšli z Chýnovských jeskyň, tak dokonce drobně pršelo. To nás ovšem neodradilo od toho, aby jsme se ještě nepodívali z druhé strany jeskyň na Pacovu horu, kde je bývalý lom. Tato oblast je přírodní rezervace, ve které se vyskytují zajímavé rostlinky, vzácní hmyzáčci, žáby ropuchy i skokani a pravidelně zde hnízdí třeba i Výr velký. Z informační tabule jsem přefotila aspoň povídání o těžbě.


Od cedule jsme popošli sotva pár kroků a po pravé straně se před námi otevřelo malé údolíčko.


Zdálo se mi, že se přece jen na vteřinku vylepšily světelné podmínky a jak jsem se zaobírala světlem a na prostranství se dívala objektivem foťáčku, tak jsem si jako jediná nevšimla malých lištiček. Dvě byly u nory, kterou jsem neviděla.


Ta nora je i na předešlém snímku na tom písečném náspu. Protože jsme si normálně nahlas povídali, lištičky zaběhly do díry a už se neukázaly. Nerozhodný


Pokračovali jsme tedy směrem k lomu, když nás syn upozornil na dva Lišaje paví oka. Vlastně jsem je viděla taky, ale myslela jsem si, že je to loňský suchý list.


Kolem lišajů jsme chodili hezkých pár minut, fotili si je ze všech stran a byli jsme jim šumafuk.



V samotném lomu jsme slyšeli kvákání žab, ale už jsme toho moc nevyfotili. Půda byla hodně podmáčená, proto jsme se daleko nedostali a obloha zatažená a fotky nehezké. Tak snad někdy příště budeme míc víc štěstí.



V Chýnovských jeskyních

22. května 2017 v 8:03 | Jarka
V jeskyních v Chýnově jsem byla vloni v září a nebylo to poprvé i když rozdíl oproti jindy byl v tom, že jsem si zakoupila možnost fotit. Takže článek s fotkami už jsem na blogu měla. Jenže když se nás starší syn zeptal jestli by jsme nechtěli do jeskyň s ním a s Maruškou, nemusel nás přemlouvat a jeli jsme znovu.
Do podzemí jsme nakonec šli jen ve třech, nad Maruškou zvítězila obava ze stísněného prostoru.


Aspoň nám pohlídala batohy a pod zem jsme mohli jen s foťáčky. Zprvu se jde pořád dolu. A musím říct, že dost krkolomně protože jsou schody vlhké a nestejně veliké.


Využila jsem toho, že jsem šla poslední a udělal snímek zpět.


Fotek jsem pořídila milion a protože už jsem je na blogu měla budu se snažit je co nejvíce nahustit. V Chýnově nejsou krápníky, ale vůbec to nevadí protože jeskyně jsou krásné i tak. Jsou hezky barevné střídajícím se bílým, žlutým a hnědým mramorem s tmavými vrstvami amfibolitů (to jsem se dočetla). Navíc jsou na stropech vymleté (tekoucí vodou když byly jeskyně zaplavené) okrouhlé mísy a tzv. hrnky, jako v kapli svatého Vojtěcha.


V kapli byly i podpisy objevitelů jeskyně. Jako první ji objevil dělník selského kamenolomu, když mu do škvíry ve skále upadlo kladivo. Sestupovali jsme pořád níž až do hloubky 42 metrů, kudy protéká podzemní potok, který je zdrojnicí pitné vody pro Chýnov. Jezírko zvané Purkyňovo je pod skleněnou pyramidou (voda je tak křišťálová, že není vidět, že tam je) a jsou zde i útvary zvané Purkyňovo oko.


Z chůze dolu už mě nepříjemně bolely nohy, tak jsem byla ráda, že změníme pohyb a bude stoupat.



Šli jsme kolem dračí hlavy (až doma jsem si všimla, že má drak vlevo na těle stín dvou ježibab na koštěti). Našli jste je na vysokém snímku?


Také jsme minuli ježibabu u ohýnku.


A už to zkrátím ještě jedním rozmazaným pohledem odkud jsme přišli.


Okruh měří asi 220 metrů a prohlídka by měla trvat třičtvrtě hodiny. Ven se vychází dlouhou chodbou, na které jsou fotky netopýrů. Někteří z nich tu v 8°C zimují. Nejpočetnějším je Netopýr řasnatý (je to ten vpravo dole). Na konci chodby nás průvodkyně upozornila na maličké bílé "lampionky", ze kterých se líhnou pavouci.


A ještě koupit suvenýr a můžeme nasedat do auta (do toho bílého ne, naše auto je černé).


I na sídlišti to kvete

20. května 2017 v 8:05 | Jarka
I na našem sídlišti to kvete a jak by také ne, když to kvete úplně všude.
Jen ořešáky to zase letos odnesly. Je už to skoro pravidlo, že se jarní mrazíky trefí zrovna do té nejdůležitější a také nejchoulostivější doby a vlašské ořechy v našem kraji nejsou. Na druhé straně asfaltky jsem vyfotila slepýše (v poslední době už se mi to poštěstilo podruhé).


Šeříky byly letos trochu opožděné, ale teď už pomalu odkvétají.



Tento keř nevím jak se jmenuje, na podzim jsou na něm červené plody podobné šípkům.


A skalka, na které jsem nikdy neviděla, že by se o ni někdo staral si kvete, jak kdyby se nechumelilo.


V týdnu bylo krásně a já měla balkon celý den dokořán. Trochu bokem nám před ním roste borovice, z které v zimě létají ptáčci na krmítko. Včera jsem na ní vyfotila holuba. Nebál se a pěkně mi poseděl.


Tuto buchtu jsem pekla minulý víkend, co budu péct tento, ještě nevím.




Doma nás sedět nebaví

17. května 2017 v 8:05 | Jarka
Pejska zatím pořád nemáme, ale doma nás sedět nebaví a jak se udělá hezky, tak chodíme ven. Úplně nejraději jsme, když můžeme vyrazit s kočárem s naší nejmladší vnučkou Ellou. Tento týden jí budou dva měsíce a když nám mladí zavolali jestli s ní nechceme na procházku, s radostí jsme souhlasili.


Když jsme viděli, jak se na nás dívá mladých fena Bella, vzali jsme ven i jí a aby se mohla proběhnout i navolno, šli jsme do přírody.


Teď je na procházky nejlepší počasí, protože sluníčko hřeje tak akorát a venku je to všechno krásně zelené.






Ve foťáčku jsem ještě měla fotky z víkendu, kdy neteř slavila narozeniny a přichystala pro nás pohoštění. S focením jsem si vzpomněla když už bylo dost ujedeno, ale aspoň je vidět, že nám chutnalo. Když se na ten její vlastnoručně vyrobený dort dívám, tak na něj mám zase hroznou chuť. Jen se rozplýval na jazyku.




Řepka polím sluší

12. května 2017 v 8:04 | Jarka
Netvrdím, že jsem z té záplavy řepky na našich polích nadšená, ale na druhou stranu musím uznat, že ta jásavě žlutá je hezká. Aspoň mě se krajina protkaná žlutě kvetoucí políčky líbí. Zdá se mi, že se letos pole tou žlutí zabarvila trochu později, ale už je jí všude plno. Včera odpoledne jsme si vyjeli kousek za "humna", abych si to žluté mámení mohla vyfotit. Od auta jsme šli do mírného kopce.


Že se blížíme k poli s řepkou bych poznala i se zavázanýma očima. Ta řepka totiž voněla, mému manželovi určitě čpěla, protože je pylový alergik.



Když jsem přišla blíž k poli, abych si vyfotila detaily květů, slyšela jsem hukot včeliček. Tak je to s nimi dobré. V rádiu totiž říkali, že jich spousta zahynula, kvůli dešti a zimě, protože měly hlad.


U cesty jsem vyfotila i trochu polního kvítí.




Při návratu k autu jsme si všimli, že se kousek dál pasou v ohradě dva koníci. Na fotkách to není moc vidět, ale oba mají návleky na uších a jeden i síťku přes oči. Nebylo divu. Zblízka jsem viděla, že jsou obsypaní vlezlými mouchami.


U koní byla i koza, které vyčuhovala jen zvědavá hlava. Když jsme výběh obešli, mohla jsem ji vyblejsknout celou.


V zámeckém parku

6. května 2017 v 8:08 | Jarka
Zámek Vrchotovy Janovice stojí v krásném zámeckém parku. Když se starší syn a jeho Maruška rozhodli pro výlet do těchto končin jistě ani netušili, že v letošním, co do počasí, vrtkavém jaru, vybrali tak krásný slunečný den. Byla jsem ráda, že manžel souhlasil s tím, že pro naše mladé zajedeme a na zámek a park se podíváme s nimi.


Ten park je opravdu moc hezký. Jedním z hlavních jeho zakladatelů je rakouský dendrolog a krajinářský architekt Camillo Karl Schneider, spoluzakladatel parku průhonického. Hned za vstupní brankou je pěkný rybník.


Park má necelých 17 hektarů a je to přírodně krajinářský park, je v něm voda stojatá v podobě rybníčků, ale i voda tekoucí a přepadávající v podobě malých jezů. Přes potok vedou kamenné můstky a je zde spousta laviček zvoucích k posezení.



Tento most jsem fotila zprava i zleva. Moc se nám líbil ten strom rostoucí vedle něj. Myslím, že je to Dub letní.



A pohled z druhé strany je také hezký.



I potůček má svůj kamenný můstek.


Došli jsme do míst, kde asi býval zahradní skleník (pokud si to dobře pamatuji z plánku na informační tabuli).


Určitě jsme celý park neprošli, ale místo, které jsme nemohli vynechat je maličký hřbitůvek, kde jsou pohřbení poslední majitelé janovického zámku. Hraběnka Sidonie zemřela v Anglii, ale její ostatky se vrátily do rodného místa a tak může odpočívat v parku, který měla tak ráda a o který tak pečovala.










Mohl to být prima výlet

4. května 2017 v 8:29 | Jarka
To jsem zase jednou zaváhala.
Starší syn se ženou mě v úterý lákali na výlet a já bych se i zlákat dala, ale s manželem a autem. Jenže manžel byl objednaný k doktorovi a mě se nechtělo jet s mladými autobusem. Překvapený Domluvili jsme se, že je aspoň odpoledne vyzvedneme na konci naučné stezky, ve Vrchotových Janovicích. V Janovicích je krásný zámeček v nádherném zámeckém parku.
Toto je průčelí správní budovy a brána.


Z informační cedule jsem vyfotila pár slov.


Toto už je pohled na zámek, který byl postaven na původní gotické tvrzi pánů z Janovic a postupně přestavěn do dnešní novogotické podoby.


Posledním majitelem zámku byla baronka Sidonie Nádherná. Té byl vyvlastněn a využívala ho československá i sovětská armáda. Před jasnou zkázou ho zachránilo Národní muzeum, které ho po získání postupně opravilo a dnes v něm má své expozice.
Toto je jižní průčelí s mostem.


Naši mladí už na nás čekali v zámeckém parku a společně jsme zámek celý obešli.







Abych dokončila kolečko kolem zámku vložím poslední koláž a do nádherného parku se podíváme příště.



Venku po známé trase

2. května 2017 v 8:05 | Jarka
V pondělí pokračoval prodloužený víkend a my jsme se domluvili s našimi mladšími mladými na procházce s kočárkem. Po týdnu takřka nepřetržitého deště jsem byla zvědavá, jestli nám vyjde počasí a vyšlo i když do ideálu mělo ještě daleko. Z jejich bydliště je to nejblíže do údolí Holečkových sadů, kudy protéká Tismenický potok, odvodňující Jordán.
Aha. Ale teď jsem si uvědomila, že jsem také doma vyfotila dvě kytice, které jsem dostala k svátku, neboť jsem "Jarda". Tak ty dám jako první.


A teď už hurá do přírody. Tady už je Tismenický potok, vedoucí vodu z Jordánu do Lužnice.

Na louce se venčil zvláštní "pejsek".


Kočáru se chopil manžel/děda a kolem něj jdou syn Lukáš a jeho Soňa.


Šli jsme dál podél potoka a chvílemi se ukázalo i sluníčko.


Došli jsme až k Lužnici a na cestě vedoucí na Harachovku, se pak u prvního občerstvení na chvíli posadili na lavičku a pozorovali jarní cvrkot. Řeka zlákala ke koupeli bernardýna.


Ještě dva snímky ze zpáteční cesty.



A teď si po procházce, můžete vzít Honzovu buchtu. Pekla jsem je po delší době.