Březen 2017

Venku s Ellou a Bellou

30. března 2017 v 8:05 | Jarka
Venku jsou krásné dny a jaro už je neoddiskutovatelné. Teploty atakují dvacítku a slunce pocitovou teplotu ještě zvyšuje. Pořád nám chybí venčení Peginky a tak pilně chodíme ven i bez pejska. Kytičky kvetou volně v přírodě.



A kvetou i na záhoncích.


No a náš mladší syn si v tom krásném počasí usmyslel, že bude marodit. Dostal akutní zánět hltanu spolu s horečkami, dostal antibiotika a protože se obával, že nakazí maličkou Ellinku a její maminku, marodí od pondělka u nás (dnes už se chystá domů, v krku už ho nebolí a je mu o poznání líp).
Aby jsme s manželem aspoň trochu pomohli, nabídli jsme se, že vezmem Ellinku na procházku.


A aby toho nebylo málo, nádavkem jsme na procházku dostali i čtyřletou Bellu.


Hafan je to veliký, ale zlatíčko. Je hodná, poslouchá, malých pejsků si nevšímá a s těmi velkými je kamarádka a můj muž si to venčení náramně užíval. S kočárkem jsme jeli do údolí Holečkových sadů a šli jsme podél Tismenického potoka, který odvádí přebytečnou vodu z Jordánu do Lužnice. Do potoka si Bella netroufla, ale protější strouha s vodou se jí líbila moc a dokonce tu vodu pila. Nešlo jí v tom zabránit. S vyplazeným jazykem


Venku jsme byli bezmála dvě hodiny. Pes se vylítal, Ellinka spinkala jak dudek a my s manželem se krásně prošli až za kamenný most, který už jsem na blogu nedávno měla.





Odpoledne u Lužnice

27. března 2017 v 8:02 | Jarka
To byl nádherný víkend! A prý bude podobný celý právě začínající týden. Tak to se máme na co těšit. Úžasný
V neděli odpoledne jsme nečekali žádnou návštěvu, pejska na venčení nemáme, tak jsme se rozhodli vyvenčit se s manželem sami dva. Zajeli jsme si dolů k Lužnici na místo, kterému se podle restaurace říká - Harachovka. Stejný nápad dostalo hodně lidí, jak rodin s dětmi, tak pejskaře, nebo mladé párečky.


Zaparkovali jsme auto a šli se kolem řeky projít. V trávě se na mě smály krokusy.


Cestou kolem rekreačních chatek jsme došli k mostku pro pěší.


Přešli jsme po něm na druhý břeh.


V řece je po jarním tání pořád ještě hodně vody.



Pěšinkou na druhém břehu jsme popošli ještě kousek, ale byla ve stínu holých větví stromů, foukal vítr a mě byla zima.


Ve stráni hojně kvetly jaterníky.


Ale my se rozhodli vrátit na plné sluníčko.


Povídali jsme si a procházkou došli zpátky k autu. Než jsme nastoupili všimla jsem si, že se něco děje u řeky. Byl tam krásný černý kůň, slečna v lehkých šatičkách a fotografka. Bylo mi to hloupé, ale odolat jsem nemohla a v rychlosti pořídila pár výcvaků.


Minulo-páteční procházka

22. března 2017 v 8:03 | Jarka
Minulý pátek byl pěkně teplý, ale u nás už odpoledne dosti pošmourný. Pomalu se začínala formovat mračna, která nás pak obšťastňovala, celý víkend, deštěm.
Po obědě jsme se rozhodli pro výšlap na Babí horu, na kterou se díváme západním směrem z okna. Napřed jsme sešli dolů k Lužnici, přešli most a vydali se polní cestou vzhůru do kopce.


Doprovázel nás docela silný vítr a k mé lítosti i zmiňované zataženo. U cesty jsme si všimli "hejna" velkých mravenců.


Od mravenců už to byl jen kousek na pěšinku k malé dřevěné rozhledně "Babina".



Rozhledna zde stojí od května 2015 a už jsem ji na blogu měla (tenkrát jsme přijeli autem z druhé strany). Přes pole je vidět na město nad řekou.


Rozhledna má celkovou výšku 9,1m.


Vylezli jsme 20 příkrých schodů, připomínající spíš žebřík.


Na dvou vyhlídkových plošinách jsou i fotky s označením dominant Tábora.



Počasí focení moc nepřálo, ale procházka to byla docela příjemná. Už přemýšlím, kam manžela vytáhnu příště...


Nové miminko

20. března 2017 v 8:02
Právě uplynulý víkend nebyl, co do počasí, zrovna vydařený. U nás bylo permantně zataženo a vody nalilo hektolitry.
Ale i během škaredého víkendu se může stát něco pěkného. Našemu mladšímu synovi se v sobotu večer narodila holčička Ella a v neděli jsme se na ni byli do porodnice podívat. Miminko už jsme v rodině neměli dlouho, tak jsme z ní všichni paf. Je to beruška malinká a krásná k umačkání.


Lipová alej a Klokoty

17. března 2017 v 8:09 | Jarka
Dnes dokončím naší odpolední procházku z minulého článku.
U klokotského kláštera jsme ji začínali a obloukem ji u kostela také ukončili. Procházka začínala sestupem do údolí a to se nám šlo jedna báseň, návrat do kopce už byl horší. Šli jsme ale zvolna a já se ještě i často zastavovala kvůli focení, tak jsme to zvládli bez zadýchání.


Zprvu je cesta dlážděná a dost strmá, kolem ní i dál až k samotnému klášteru, je lipová alej.



Pak cesta přejde jen ve hliněnou a kolem ní jsou jednotlivá křížová zastavení.



A to už je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Snímky kláštera jsou z boku. Tento vstup je uzavřen, hlavní vchod do areálu je vpravo kolem zdi.



Vstup jsem tentokrát nefotila, byl v protisvětle, ale samotnému areálu kostela jsem, jako vždy, neodolala. Obešli jsme ho celý a já pořídila ty samé snímky už asi po sté.






Táhne nás to ven

14. března 2017 v 8:02 | Jarka
Naše Peginka odešla v tu nejméně vhodnou dobu, dny se prodlužují, přichází jaro a venku je tak hezky. I když to vlastně není pravda, pro odchod domácího mazlíka není žádná doba vhodná. Nemůžeme si prostě s manželem zvyknout, že nemáme pejska na venčení a odpoledne nemáme doma stání a táhne nás to ven.
Včera odpoledne bylo obstojné počasí, tak jsme sedli do auta a popojeli na druhý konec města ke klokotskému klášteru, kde jsme zaparkovali a vydali se pěšky z kopce dolů do údolí.



Příroda je pořád ještě "béžová", ale jarní kytičky už kvetou.


V místě, kde jsem fotila sněženky už byl slyšet hukot valícího se Tismenického potoka. První fotku jsem udělala z kamenného mostu.


Na dalších snímcích je vidět i most.




Tismenickým potokem teče voda z Jordánu do Lužnice. Touto cestou jsme nikdy nešli, tak snad někdy příště, včera jsme se museli vrátit údolím Holečkových sadů zpátky, směrem na Klokoty, k zaparkovanému autu. Kdybychom vyběhli tyto schody ocitli bychom se v jedné z uliček nedaleko od náměstí.


Šli jsme kolem dětského hřiště. Zaujal mě netopýr(?) na stromě a plastika ze dřeva.


Přešli jsme můstky...


A před námi bylo stoupání ke klášteru. Na fotce to tak nevypadá, ale krpál je to pořádný a konec cesty je na fotce jen zdánlivý, je to sotva polovina.


Ještě mi pár fotek zbývá, ale ty zase až příště.

Jedno všední odpoledne

10. března 2017 v 8:01 | Jarka
Po odchodu Peginky jsou mé dny nějaké všednější než bývaly.
Ono se řekne, že mít doma zvířátko je starost, ale ona je to hlavně radost. Peginka nás obohatila o pravidelné procházky, o zvířecí lumpačení i oddanou lásku. Všude kam se doma podíváme ji s manželem pořád vidíme. Chybí mi, když ráno vstanu, vzpomenu si na ni když usednu na gauč s luštěním a vedle mě je prázdné místo, hledám ji když je čas jídla a po příchodu domů nás nikdo nevítá. Je tu prázdno, chybí nám třetí do party.
Byli jsme s manželem na městě Peginku odhlásit a já si jako vždy sebou vzala foťáček. Po pravdě mě to focení ani moc nebavilo.


V truhlíku na kytky před cukrárnou, mě zaujala zvláštně pruhovaná primulka.


Z náměstí jsme to vzali uličkami na hradby odkud jsou vidět tenisové kurty, bazény patřící k sádkám i jordánská hráz a za ní, skrz holé stromy, Jordán.


Na předešlé fotce je vlevo za kurty, mezi smrky, vidět výpusť u vodopádu, kterým odtéká přebytečná voda z rybníku.


Auto jsme měli jako vždy na parkovišti u nádraží, tak jsme se na zpáteční cestu vydali ne přes město, ale po nábřeží Jordánu.



Do parku u nádraží se vrátili havrani a už pilně staví hnízda.



Svět se očividně točí dál, ale Peginka už po něm nechodí...

Peginka už tu není

7. března 2017 v 19:56 | Jarka
Brečím a nemůžu to zastavit, Peginka tu není a už nikdy nebude.
Po posledním hárání se jí zbláznily hormony a dostala těžkou cukrovku. Po vyšetření moči a krve paní veterinářka zjistila, že je jinak zdravá a že by mohla všechno vyřešit kastrace. Jenže když jsme si ji po operaci přinesli domů, vůbec se nebyla schopná postavit na nožičky, nejedla nepila, jen ležela. Když začala trhaně dýchat utíkali jsme s ní na veterinární pohotovost, ale tam už jsme ji přinesli pozdě....
Je to hrozný. Už nikdy nechci domů žádného pejska, kterého bych si mohla zamilovat. Měli jsme ji dva a půl roku a začátkem léta by jí bylo dvanáct let. Byla plná elánu a života. Vím, že nás měla ráda, protože to dávala každou chvilku najevo a my s manželem, jsme měli rádi ji.


Na malé procházce

3. března 2017 v 8:02 | Jarka
Počasí je u nás poslední dny hodně střídavé. Včera byl větrný den a mraky se hnaly oblohou, chvíli bylo totálně zataženo a chvíli zas svítilo slunce.
Jeli jsme do města koupit Pegince granule a napadlo nás podívat se k vodopádu pod Jordánskou hrází. Zaparkovali jsme auto, vytáhla jsem foťáček a slunce se rozhodlo nespolupracovat. Na Jordánu taje sníh a vodopád by mohl být mohutný, ale není tomu tak. Možná je to také tím, že voda nejde jen přes skalní přepad (vybudovaný 1693), ale odtéká i proraženou výpustí. Ta je novější z roku 2014, když se Jordán vypouštěl kvůli odbahnění.


Vzali jsme to kousek po chodníku kolem Tismenického potoka, který vede vodu z Jordánu do Lužnice. Pořád bylo zataženo, tak jsem mohla v protisvětle vyfotit kostelní věž na náměstí a také historichou vodárenskou věž. Ta kdysi přiváděla vodu z rybníku do městských nádrží a kašen.


Daleko jsme nedošli, když vítr rozehnal mraky a vyšlo sluníčko. Honem jsem toho chtěla využít tak jsem vyfotila místo, na kterém jsme zrovna stáli.


Říkala jsem si, že bych mohla pořídit i lepší fotky vodopádu, proto jsme se otočili a šli kolem potoka zpátky.





Jako vždy jsme po příchodu domů vzali ven i Peginku. Teď chodíme jen na krátké procházky protože nám holka stůně. Čekáme na výsledky z odběru moče a krve a až budu vědět víc, napíšu víc.
Neodolala jsem a znovu vyfotila jarní záhonek.