Únor 2017

Kačeny, labutě a kvítí

28. února 2017 v 8:04 | Jarka
Do této doby jsem si o tom, že má někdo z blogujících problémy s blogem jen četla, tentokrát padl černý Petr i na mě. Několik dní jsem se nemohla dostat do administrace k napsání nového článku, protože mi přihlašovací stránka neustále oznamovala "Chyba serveru". Pomohl mi odborník, ale to přihlášení teď u mě vypadá nějak jinak než jsem zvyklá. No, nebudu nad tím mudrovat hlavně, že můžu články psát. Mrkající
Když jsme byli včera s noťáskem ve městě, zašli jsme na chvíli i k Jordánu. Došli jsme ke kačenkám a pořídila jsem pár snímků. Jsou ovšem tmavé, protože se zrovna zatáhlo. Mezi kačkami byly i dvě labutě. Bylo zajímavé je pozorovat. Jedna plavala na vodě a druhá na břehu loudila pečivo. Její velikost a dlouhý krk jí byly ku škodě. Než se stačila ohnout na zem, hbité kachny jí každé hozené sousto sezobly.


Zvlášť jedné holčičce s maminkou záleželo na tom, aby něco do zobáčku dostaly i labutě. Holčička sešla níž a troufla si labuť krmit z ruky. Ta ji ovšem hňapla za prstíky a bolestivě štípla.


Zatímco holčička bojovala s pláčem, maminka sešla až k vodě a tam konečně obě labutě nakrmila.


Než jsme odešli, vystřídalo se u vody několik lidí s pytlíky s pečivěm a kačeny byly neustále při chuti.



Po příchodu domů, jsme vzali na procházku i Peginku a na sídlišti jsem vyfotila další jarní kytičky. Sněženky a talovíny už jsem na blogu měla.


Ale krokusy mají premiéru.



Nemám ráda předjaří

23. února 2017 v 8:26 | Jarka
Tento čas musel přijít stejně, jako každý rok. Jsem ráda, že žiji v zeměpisném pásmu, kde se střídají čtyři roční období a něco hezkého si najdu na každém z nich, ovšem je doba, kterou nemusím. Nelíbí se mi vlhký a tmavý přechod z podzimu do zimy a stejně tak nemám ráda předjaří, kdy už není sníh, ale ani jarní zaleň. A to přesně máme teď.
Ještě předevčírem jsem fotila zbytek sněhu po "iglú" včera už tam nebylo vůbec nic.


Každý den se chodím dívat na záhonek s talovíny. Ty utěšeně přibývají přestože nám poslední dny stávkuje sluníčko.


Na sídlišti jsem našla jednu sněženku, ale bude jich mnohem víc a na několika místech.


Přidala jsem fotku té samé sněženky vyfocené o den později.


Na skalce celou zimu kvete vřesovec a to je zatím z květeny vše. Jinak je tmavo a ošklivo...


Včera jsem místo do buchet, dala tvaroh do závinu. Když jsem ho fotila nemohla jsem ho nakrojit, protože byl horký, ale už jsme se do něj s maželem pustili a je moc dobrý.



Velké tání pokračuje

18. února 2017 v 8:03 | Jarka
Ach jo, za chviličku budeme mít úplně po sněhu. V týdnu bylo sluníčko a teplo a v pátek se na celé dopoledne dokonce rozpršelo, takže sníh rychle mizí a mizel by ještě rychleji, kdyby nebyla země promrzlá a lepší tu vodu přijímala. Takto jsou všude louže a bláto. Už pomalu nemůžeme nikam do přírody, protože se nedá projít suchou nohou.
Sídliště je škaredé...


A cestička kolem trati se mění každým dnem (v mých očích k horšímu).


Na záhonu přibývají kvetoucí talovíny.


A abych měla kousek jara i doma, pořídila jsem si za 16 kaček primulku.


Peginku zmohla odpolední procházka a dává si dvacet. Koukám, že jí zase hodně vyrostl horní drápek, budeme s ní muset zajít na střihání. Koupili jsme si na zastřihávání drápků i kleštičky, ale zkoušeli jsme to po domácku jen jednou a raději chodíme k veterinářce. Ono se špatně odhaduje, kam až člověk může šmiknout, neradi by jsme tomu našemu miláčkovi ublížili.


Jaro je tu, mám důkaz

15. února 2017 v 8:00 | Jarka
To jsou zase krásné dny! Včera jsem po obědě pověsila na balkon prádlo a navečer ho sundavala suché a voňavé.
Každý den se těším na odpolední procházku s Peginkou. Nejraději chodíme do zahrádek, kde je pořád hezky čisto i když teď dosti mokro. Snímek ze včerejška vypadá, jak kdyby vládla tuhá zima.


Ale sníh taje a taje a tvoří se už i louže. Naštěstí mám letos koupené zimní botky, do kterých mi neteče a můžu se brodit i sněhovou kaší (na cestičce kolem zahrádkářské kolonie je ta kaše aspoň pěkně čistá).



Za plotem se mi poštěstilo vyfotit dvě slunící se kočičky. Zrzeček je kocourek a na chatě je v zimě sám, jeho paní ho chodí jen krmit. O druhé kočičce nevím nic, ale je taky hezká.



Dívala jsem se na stráňku pod plotem, jestli už se neklubou fialky. Bývá jich tu doslova naseto. Ale zatím není nic.


Ovšem jaro je přece jan tady. Sotva z jednoho záhonu na našem sídlišti sešel sníh, vylezly první talovíny.


Letošní čtrnáctý...

13. února 2017 v 9:03 | Jarka
Nové články na mém blogu přibývají velmi pomalu, ale už dávno mě to nechává klidnou. Kde jsou ty časy prvního blogového zapálení. Mrkající
Víkend utekl jako voda a máme začátek nového týdne. U nás jsme se probudili do slunečného dne. No vlastně to není přesné. Slunce svítí, to ano, ale probudili jsme se o mnoho dříve než stačilo vyjít nad obzor. Naše Peginka se hárá a teď má to období, kdy je praštěná touhou a shání tatínka pro své potencionální dětičky. Už tři dny nemůže ráno dospat a chce jít ven. Ze soboty na neděli nám ve dvě hodiny ráno skočila do postele, což jinak vůbec nedělá a nutila nás vstát. Na dnešek to bylo podobné. Pro klid jsem ji nechala u nás v domění, že zalehne a bude klid, ale pořád šmejdila a tenkým hláskem tklivě kňučela. Teď je po hodinové procházce a sladce spí. Je to k zbláznění....


O víkendu jsem pekla novou buchtu. Recept jsem našla u Ivanky a ta buchta je vynikající. Tvarově se mi rozjela (příště se vykašlu na nastřihávání a upeču ji jako závin), ovšem ta chuť a vůně skořice, to je balada.



Čím se zabavit...

10. února 2017 v 10:24 | Jarka
Máme za sebou pár totálně zakaboněných dní, ve kterých se nedá vyrážet na fotoprocházky a člověk je rád, že se trochu provětrá aspoň při venčení psa. Teď je přesně ta zima, jakou nemám ráda a chápu pak lidi, kteří tu zimu nemusí vůbec.
Už několik týdnů mi dělá radost kvetoucí orchidej. Má tak bohaté květenství, že se mi na okenním parapetu kácela a musela jsem ji přivázat. K focení jsem využila to, že ji jednou za týden z okna sundavám a dopřávám ji vodní lázeň s kapkou orchideového hnojiva.


V týdnu jsem dělala sýrové placičky podle receptu, který jsem našla u Blanky a jeden den jsem vařila něco jako svíčkovou. To jsem se zas inspirovala u Natty, která v kuchyni hojně využívá kuřecí maso. Když jsem u ní viděla kuřecí segedínský guláš, řekla jsem si, že pod kuřecí prsa dám zeleninu a koření jako na svíčkovou a uvidím, co vznikne. A nebudete mi možná věřit, ale byla to svíčková jedna báseň. Mňam.


Abych veškerý volný čas netrávila jen nad luštěním sudoku a křížovek, začala jsem jsem lepit uvolněné fotky ve starém albumu. Je to album se snímky mého tatínka a jsou v něm obrázky z let 1968 - 69. Taťka fotil hlavně nás rodinu a když jsme mu, už jako větší, nechtěli postát, tak se rozčiloval, že přece nebude fotit "kapličky". Kdyby věděl, že já fotím jen ty. Mrkající Na těch starých fotkách mě nejvíc baví právě to, jak to u nás dřív vypadalo. Třeba Praha, ta je asi pořád stejná.


Ale u chodníků už nestojí takováto auta. Na snímku je mamka a moje mladší sestřička. Narodila se jako čtvrtá a koukám, jak byla maminka pořád krásně štíhlá.


Na fotkách je ovšem hodně vidět, jak se dřív moc nehledělo na dokonalé fasády a když se něco stavělo, trvalo to sto let, než bylo hotovo. Třeba takto vypadala taková kulturní památka, jakou je poutní kostel v Klokotech.


A takto vypadalo panelákové sídliště, na kterém maminka bydlí dodnes.


Byli jsme rádi, když nám vydláždili aspoň chodníky. Bydleli jsme v paneláku až na konci sídliště a každý den se, cestou na autobusovou zastávku, brodili v blátě. Pamatuji si, jak jsme nechávali boty za dveřmi bytu a každý večer naplnili kýbl vodou a ty boty kartáčem umývali, abychom je druhý den zas celé tím blátem obalili.


Ale na své dětství vzpomínám moc ráda a ty taťkovy fotky mi v tom hojně pomáhají. Sám si je i vyvolával a nasekal jich stovky. Usmívající se

Slunce svítí o stošest

6. února 2017 v 8:00 | Jarka
Nevím, jak u vás, ale u nás se víkend, co do sluníčka, opravdu vydařil. Sice s tím sluncem přišlo i teplo a velká obleva, ale sněhu jsme měli tolik, že zatím pořád všechen neroztál. O víkendu většinou nemám čas na procházky. V sobotu odpoledne jezdíváme navštívit mou maminku a v neděli jsem pozvala mamku k nám na oběd a pak odpoledne přišla i má sestra se synovcem. Než se tak stalo, stihli jsme s mamkou zajít na nedaleký hřbitov, zlikvidovat vánoční výzdobu. Letos jsme ji nechali dlouho, ale jak byla zima a sníh, tak to ani nevypadalo divně a jak jsem se dívala, Vánoce na hřbitově zdaleka nekončí. Usmívající se Vzala jsem si foťák a v tom krásném slunečném dni pořídila pár výcvaků.


Sníh byl mokrý a hodně ho ubylo, jak ale vidíte, ještě ho leží dost.


Tady se mi líbil ten vánoční skřítek s čepicí naraženou hluboko do očí. Toho bych mohla mít i doma.






Bylo opravdu nádherně. Slunce se mi opíralo do černé bundy tak, že jsem se rozepínala. Nicméně jsme si po příchodu domů dali všichni buď kávičku, nebo teplý čajík a k němu buchtu. (Recept na buchtu je na konci článku na odkazu).



Sluníčko se schovává

3. února 2017 v 8:06 | Jarka
Už na nás také došlo. Slunečným dnům je konec a včera dopoledne nám dokonce i chvíli pršelo a pak byla slibovaná ledovka. Naštěstí netrvala dlouho, technické služby našeho města solily ostošest.
Slunce se chviličku snažilo, ale mraků bylo víc.


Při odpolední procházce bylo i neobvyklé teplo. Vítr nefoukal a teploměr vystoupal do plusových hodnot a jak mě den před tím zábly ruce i v rukavicích, tak teď jsem je pro teplo, sundavala. Zahrádky pořád spí pod sněhovou peřinou a zahrádkaři si užívají pracovní volno. My zahrádku nemáme a jen to "kontrolujeme" přes plot.



Bez sluníčka je venku málo barev, to se pak objektivu líbí i loňské listí.


Všimla jsem si stromku, který někdo ozdobil sněhovými koulemi.


Po takové sněhové procházce je dobrý hrnek horkého čajíku a k němu něco k zakousnutí. Po delší době jsem pekla tvarohové buchty a když došel tvaroh, pár jsem naplnila domácí rybízovo-borůvkovou marmeládou.