Říjen 2016

Na hřbitově o dušičkách

31. října 2016 v 8:03 | Jarka
Ten nadpis není přesný. To ráno, kdy jsme se s manželem vypravili na hřbitov bylo pár dní před dnem, který je památce zesnulých v kalendáři vyhrazen. Byla ale mlha, šedivo a vlhko přesně, jak se na "dušičky" sluší a patří a mě napadlo, že bych mohla pořídit pár dušičkových snímků.


Překvapilo mě, že jsme v půl deváté dopoledne na hřbitově nebyli sami. Už se trousili lidé s květinovými koši a věnci a když jsme pak ze hřbitova odcházeli, začínalo tam být, i přes to nevlídné počasí, pomalu jak na Václaváku. Dalo mi docela fušku pořídit snímky bez lidí.





Na hřbitově je hodně vzrostlých lip, ze kterých se teď listí sype o stošest.



Našim blízkým jsme dali kytičky a zapálili svíčky a to samé jsme si pak zopakovaly s mou maminkou v neděli odpoledne. To už ale mlha, jako toto ráno, nebyla.


Ještě přidám fotku mého prvního dušičkového bubáka. Letos jsem dostala větší dýni a tak jsem ji premiérově vydlabala. Na poprvé jsem si netroufla na nic složitého, ale už jsem v ní několikrát zapálila svíčku a večer to nevypadá až tak špatně.



Ještě trochu rostou

29. října 2016 v 8:01 | Jarka
Houby ještě trochu rostou, ale myslela jsem, že to bude lepší.
Máme za sebou vlhký a docela teplý týden, tak jsme si s manželem řekli, že se na stání svátek zvedneme z gauče a půjdeme se podívat do lesa. Šli jsme až po obědě, protože u nás byla od rána pořádná mlha. Odpoledne se přece jen rozpustila a chvílemi dokonce vykukovalo sluníčko.


V lese nám bylo slunce houbelec platné, skrz stromy se ho moc nedostalo.


Les je plný prašivek, což mi nevadilo, protože jako objekt k focení jsou docela hezké. Třeba mě baví tyto s nítěnými nožkami.


Kdyby se sbíraly prašivky, měli by jsme košík plný po pár metrech.




Že se musí houby opravdu hledat a po lese hodně chodit mě bylo fuk. Na čerstvém vzdoušku se mi líbilo a bylo to lepší, než zůstat celý den u televize, ve které stejně nic kloudného nedávají.


A jestli jsme něco našli? No, našli. Ale domů jsme to neodnesli, těch pár hub jsme darovali švagrové.


Zůstalo ve foto-archivu

25. října 2016 v 8:01
To se mi stalo snad poprvé, aby mi zůstaly ve fotoarchivu nachystamé už zmenšené fotky do článku.
Ty fotky jsou ze začátku října, jenže pak se ozvali naši mladí a vyrazili jsme s nimi na výlet do Protivína. Snímky z výletu dostaly přednost a ty nachystané zamrzly v archivu. Protože venku docela pokročil podzim přemýšlela jsem, jestli je nemám hodit do PC koše. Koši nahrává i ten fakt, že jsou fotky od Jordánu, který jsem na blogu měla už tisíckrát.


Ten den, kdy jsme byli u Jordánu svítilo slunce a bylo pěkně teplo. Na plovoucích lávkách porůznu seděli studenti a párečky tak, jak to dělávají podud je hezky.


Šli jsme po nábřeží...


.. k místu, kde se zdržují kačenky a tentokrát jsem pro ně měla i staré pečivo.



Došli jsme až do místa odkud je vidět kostelní věž na Žižkově náměstí a odtud jsme vystoupali do města.




Fotky vypadají letně, teď je na stromech lisí barevné, nebo taky už skoro žádné, na zelené stromy si budeme muset pár měsíců počkat.

Jeden všední den

22. října 2016 v 8:06 | Jarka
Jeden den v týdnu jsme se s manželem vypravili do města Pegince pro granule. Auto necháváme na parkovišti v blízkosti nádraží a pak jdeme pár kroků skrz park. Stromy a keře v něm, už se pěkně vybarvují.


Do města jsme šli tak, aby nám návrat vyšel akorát na odpolední venčení Peginky. Už na nás čekala a radostně nás vítala, ale ona nás, holka naše, vítá pokaždé když od někud přijdeme. Je to prima mít doma někoho, kdo na vás čeká a štěstím je bez sebe, když zaharaší v zámku klíč. Vyrazili jsme na procházku a protože svítilo slunce mohla jsem vyfotit zlatý strom.



A taky červené bobule, které jsem si natrhala domů do vázy.


Když jsme brali Pegince granule koupili jsme ji i novou hračku, protože si tu svou nejmilejší zničila. Nejvíc si vždycky hrála s trpaslíkem, kterého měla ještě za života rodičů manžela a přinesla si ho od nich k nám. Ten trpaslík je ze zvláštního plastu. Je tvrdý jako skála a tím, jak Pegouš stále vyžaduje aportování a pořád se s ním hází, se mu ulomily nožičky. Dvakrát jsme ty nohy přilepili vteřinovým lepidlem a pokaždé to vydrželo tak půl dne. Peginka z toho byla nešťastná, kňučela a nechápala, co se to jejímu miláčkovi stalo.


Tak jsme udělali Pegince z jednoho všedního dne sváteční. Koupili jsme jí sloníka. Schválně jsem vybírala něco, co by se podobalo panďulákovi a trefili jsme to. Pegina z něj byla nadšená, hned ho chtěla házet a byla z něj doslova celá říčná. Vlastně z něj vyšiluje ještě dnes. Všude ho tahá sebou a nás otravuje a chce, aby jsme si s ní hráli.



Dům ve vilové čtvrti

20. října 2016 v 8:04 | Jarka
Přece jen se mi poštěstilo, během minulého slunečného víkendu, něco vyfotit.
Snímky jsou z neděle dopoledne, když jsem procházela starou vilovou čtvrtí, která začala vznikat na sklonku 19.století za Bechyňskou bránou.



Když jsem došla k vile Marii (1901), zaujala mě nová poštovní schránka a vosy okolo ní. Napřed vila v plné své kráse. Dům je postaven ve svahu, tak je vystavěn terasovitě, jako i zahrada pod ním.


Ta vila už je léta prázdná, ale čas od času se okolo ní něco děje. Napřed dostala novou fasádu a teď nový plot a tu zmiňovanou poštovní schránku.


Tento dům byl ve čtvrti jeden z prvních a postavil ho stavitel T.Brdlík, který si k návrhu fasád přizval sochaře Františka Bílka. Dočetla jsem se, že přizvat si výtvarníka na okrášlení zvnějšku bylo na přelomu 19. a 20. století velmi obvyklé. Na vile je znát vliv bruselsko-pařížského secesního stylu Art Nouveau.


Ve štítech domu jsou motivy vosí hlavy barevně odlišené omítkou a ty vosy jsou teď nově i okolo poštovní schránky.




Pondělí na houbách

17. října 2016 v 15:32 | Jarka
Po krásném teplém a slunečném víkendu přišlo opět zatažené pondělí. O víkendu jsem neměla čas na procházku, ale jak nastoupily všední dny, mohla jsem zvolnit tempo a zbyl čas i na lesní houbařskou vycházku.


Dopoledne bylo kolem deseti stupňů, ale vítr nefoukal a bylo docela příjemně. Nepředpokládali jsme, že by jsme toho nasbírali moc i když ve zprávách říkali, že houby už zase rostou. U nás rostou hlavně muchomůrky.


A všelijaké houbičky, které neumím pojmenovat, ale to mi bylo fuk. V lese bylo krásně a zatímco manžel prolézal houští, já si v klídku fotila.





Šli jsme i kolem posedu.


V lese toho kromě záplavy muchomůrek moc nerostlo. Těch pár hříbků, co jsme našli, bylo hlavně hned z kraje lesa a v trávě. Nakonec jsme měli půlku košíčku a bylo na houbové řízky a zbytek jsem rozkrájela do krabiček a uložila na mrazák. Zamrazovat houby se mi osvědčilo, když je pak použiju třeba pod maso, nebo do polévky je to, jak kdybych dala čerstvě nasbírané.


U nás pořád zataženo

15. října 2016 v 8:03 | Jarka
Těšila jsem se na podzim plný teplých barviček a sluníčka a zatím je u nás pořád zataženo.
Jestli si dobře pamatuji, tak jsem jednou někde četla, že pro to, aby se lisí na stromech hezky vybarvilo, je potřeba sluneční svit, jinak zhnědne a spadne ze stromů aniž by dostalo veselé barvy. U nás to zatím vypadá na tu druhou variantu. Venku na procházkách s Peginkou, raději fotím jen detaily.


Doma je dobře, už nám dávno topí i když jen tak zlehka, ale i to stačí k pohodě. Pegince, ale na noc dávám do pelíšku ještě malou deku, aby se jí hezky spalo. Když bývala u babičky, spávala v posteli s ní, u nás do postele nesmí...


Začíná čas, kdy toho venku tolik nenaběháme a to je ta správná doba třeba na knížku. Já si koupila a hned taky přečetla, pokračování Harryho Pottera (jsem asi vadná, ale knihy a filmy s Harry Potterem miluji). Jen jsem si musela při čtení zvyknout, že je to scénář k divadelní hře, ovšem jinak dobrý!


Na tomto čase dlouhých večerů miluji světýlka zapálených svíček.


A ještě přidám bábovku, kterou jsem pekla v týdnu. Myslím, že se mi tentokrát mimořádně povedlo "proužkování". Mrkající



To mě mohlo napadnout, že když dám do titulku "U nás pořád zataženo", tak se obloha protrhá a sluníčko se na nás trochu usměje. Dnes to nevypadá na tak moc pošmourný den. Usmívající se

Poslední výletní zastávka

13. října 2016 v 8:05 | Jarka
Na to, jaké bylo na našem posledním výletě škaredé počasí, jsem pořídila docela hodně fotek, ale dnes už ze svého fotoarchivu vymetu ty poslední.
Z obce Myšenec jsme ještě popojeli do obce Tálín s rybníkem, který proslavila lidová písnička "Už se ten Tálinskej rybník nahání".
Auto jsme nechali poblíž hezkého domečku.


A vykročili k rybníku. Šli jsme kolem pěkně omítnuté kapličky.


Od kapličky dál podél silnice a strouhy s vodou. Za obecním rybníčkem byl vidět domek s dýněmi u plotu.


Dýně byly pěkně veliké, ovšem klamaly "tělem". Až když jsme přišli blíž bylo vidět, že mají břicho jen na jednu stranu.


A to už jsme se dostali na cestu vedoucí k padesátidvou hektarovému Tálinskému rybníku.




A to už je úplně vše. Zatažené počasí nám nedovolilo pořídit hezčí snímečky a zima a studený vítr nás vždycky po chvilce zahnaly zpátky do auta. Tak ještě trochu podzimních barev a doufám, že pro další fotky z venku, budu mít příznivější počasí.


Myšenecká zajímavost

11. října 2016 v 8:02 | Jarka
Hlavní důvod proč jsme zajížděli do obce Myšenec bylo to, že jsme chtěli vidět trosky dávného hradu. Takovou zříceninu jsem ovšem ještě nikdy neviděla a asi jen tak neuvidím. Obec totiž vyrostla přímo na zbytcích hradního koplexu a na její stavbu bylo posloužito kamení z hradních zdí. Na tomto snímku už je takový zbytek zdi vidět.


Jak jsem se zmínila v předešlém článku, v této obci mají památky dokonale zmapované a u každé je i tabule s informacemi.


Další zbytek hradu na nás koukal mezi dvěma komíny.




Tentokrát jsme informace o zaniklém hradu našli i v okně domu, kde byla i dobová fotka a další dobové fotky jsem přefotila z oficiální tabule.



A tady už je delší povídání o hradu z obce Myšenec.


Informační tabule stála před uličkou, která vedla středem dřívějšího hradu. Pohled tam...


A pohled zpátky.


Bylo to hodně zvláštní místo. Vlastně jsme stáli tam, kde kdysi chodilo hradní panstvo a lidé, kteří bydlí v domcích si můžou říct, ža bydlí na hradě. Přidám ještě jeden snímek, který kazí modrá plachta, ale je na něm dobře vidět, jak hradní stěny jdou skrz domy.







Od Rabyně do Myšence

9. října 2016 v 8:00 | Jarka
Na našem posledním výletě nás doprovázelo zatažené a velmi studené počasí, ale posilněni horkou gulášovou polévkou jsme se odvážně vydali na další výletní zastávku.
Měli jsme v úmyslu projít naučnou stezku kolem pěti rybníků za Protivínem. Zvlášť ten první chtěl moc vidět můj muž, protože zde v polovině osmdesátých let pracoval, co by bagrák, na obnově rybníku Velká Rabyň. Jenže! Obloha byla zatažená jako pytel a vítr se do nás opíral takovým způsobem, že se nám dostával až na kůži. Proto jsme pořídili jen pár výcvaků a změnili plán výletu.


Rozhodli jsme se nechat naučnou stezku na příznivější časy, popojet autem a zastavit se v nedaleké obci jménem Myšenec. Jako první nás v Myšenci zaujal omšelý kostel sv. Havla.







Pokračovali jsme vesnicí dál a cesta nás vedla kolem staré školy. Prima bylo, že u všeho zajímavého byla tabule s popisky památky. Mohla jsem si vyfotit i písničku, ve které se o Myšenci a škole zpívá.




To nejzajímavější z Myšence, si ovšem nechám až na příště.