Září 2016

Babí léto na konci září

26. září 2016 v 8:47
Meteorologové nám předpověděli krásný, babo letní, poslední týden měsíce září.
Ráno je sice docela zima, na první ranní venčení Peginky je potřeba mikina, ale pak sluníčko vzduch prohřeje a je krásně. Když není manžel v práci, chodíme odpoledne na dlouhé procházky, když venčím sama, tak mě to chození tak nebaví. Posledně jsem vyfotila kočičku na sloupu u jedné zahrady, už jsem ji vyfotila i vloni a na tom samém místě.


V zahrádkách kvetou podzimní kytičky.


Volně v přírodě už je to slabší.


U jednoho plotu jsem našla vyhozené "lampiónky", tak jsem si je odnesla domů. Ostříhala jsem jim zelené lístečky a dala do vázy s vodou, ale asi bych ji měla vylít a kytičku nechat zaschnout.


Už podruhé jsme dostali švestky a tak jsem už podruhé pekla švestkový koláč.


Užijte si krásný sluníčkový týden!

Rýma už táhne pryč

20. září 2016 v 9:37 | Jarka
Už je mi lepší, kašel se uklidňuje, hlava nebolí a rýma pomalu táhne pryč. A ještěže tak, protože už si nemůžu pořádně vyčistit nos, jelikož se mi na něm udělal bolestivý opar. Už jsem byla s manželem i nakoupit, ale to ještě nestálo za nic, mám nějaké "slabé" nohy.
Nic z tohoto nechci na dlouhý čas vidět.


Ještě než se ochladilo jsme byli ve městě a zašli do botanické zahrady. Myslela jsem, jak si vyfotím podzimní květinky a ono tam nebylo zhola nic. Jen lištička Sisi je pořád ve své kleci.


A svou klec neopustila ani Wolemie vznešená (na zimu ji přenášejí do teplého skleníku).


Nakonec jsem našla i nějakou tu květinku, ale dalo mi to hledání. Doufám, že si ještě užijeme krásný podzim plný barviček a s potěšením se dívám z okna, jak se nám deštěm zalité plochy trávy opět začínají krásně zelenat. Jen těch květinek už bude čím dál tím méně.


Dostala jsem krásnou a velikou dýni. Není to ta "hokajdo" ze které vařím polévku a nevím, jestli se taky dá sníst. Tak si říkám, že bych si ji mohla vydlabat a pokusit se o dušičkového bubáka.


V horku do jeskyně ne

16. září 2016 v 8:35 | Jarka
V horku už bych do jeskyně nešla a když už, tak ne v sandálech a tričku bez rukávů.
Třičtvrtě hodiny v 8°C bylo osvěžující, jenže ve středu večer mě začalo nějak pálit v nose a krku a ve čtvrtek už jsme měla z nosu kapající vodovod. Vlastně jsem ani to nachlazení s jeskyněmi nespojovala, ale když jsem přemýšlela kde jsem v teplotách kolem třicítky přišla k rýmě, bolení v krku a hlavě jako střep došlo mi, že jediná možnost jsou ty jeskyně.
Tak si pobudu pár dní doma, stejně je to venku všechno vyprahlé na troud. V archivu mi zůstala žlutá květinka a když jsme šli v týdnu stejnou cestou, vypadala takto.


Opodál byl šípkový keř bez jediného lístečku, ale obsypaný zralými šípky.


A známky podzimu jsou vidět na každém kroku.


Doufám, že nám víkend přinese déšť a tráva se ještě na chviličku stihne zazelenat.


A já jdu teď na chvilku chcípnout do houští, cítím se jak zmlácený pes.

V horku, šup do jeskyně

13. září 2016 v 8:05 | Jarka
Ajaj, to nám to pozdní léto pěkně zatápí, teplota trhá rekordy a venku by chcípnul pes.
Minulou neděli jsme odpoledne nečekali žádnou návštěvu, tak jsme se rozjeli do nedalekého Chýnova do Chýňovských jeskyň. Nebyla jsem tam poprvé, ale poprvé jsem si připlatila 40 kaček a mohla i fotit.
Vstup je kolem cedule a hned od začátku směrem dolů.


Po vstupu do podzemního prostoru se sestupuje pořád níž a níž. Dočetla jsem se, že je v jeskyni 400 schodů, jestli si dobře pamatuji, průvodkyně mluvila o tom, že nás čeká kolem 300 schodů. Buď jak buď, nohy mě bolí ještě dnes. Schody byly mokré, některé kluzké a každý jinak vysoký a široký. Jeskyně byla objevená při práci v selském kamenolomu v roce 1863 a pět let poté už byla zpřístupněna prvním návštěvníkům. Z venkovní cedule jsem přefotila plánek jeskyní. Trasa pro návštěvníky je vyznačená tenkou zelenou čarou.


Okruh měří 220 metrů a nejnížší bod trasy je ve 42 metrech, kudy protéká podzemní potok a další prostory do hloubky 78m jsou zatopeny vodou. Nejsou zde krápníky, což vůbec nevadí, protože jsou jeskyně krásné svou mnohobarevností kde se střídá bílý, žlutý a hnědý mramor s tmavými vrstvami amfibolitů.


Moc hezky vypadají okrouhlé "mísy" vymleté tekoucí vodou. Na stropě v kapli sv.Vojtěcha byly zase útvary zvané "hrnky". V té kapli průvodkyně zhasla a v tu chvíli se rozezněly tóny od J.S.Bacha a prostor se po chvíli postupně rozsvěcel. Jsou zde i podpisy objevitelů, jenže jak vidíte v koláži, takto to dopadne, když vsadíte na jednu jedinou fotku. Jo. Před kaplí stojí čert. Když ho pohladíte po nose, budete mít štěstí, mezi rohama - budete paroháč a pohlazení na pupíku prý přinese otěhotnění.


Toto okrouhlé, je Purkyňovo oko.


Oko je v blízkosti Purkyňova jezírka. Nachází se v nejspodnější části jeskynního koplexu a už když jsme přicházeli bylo jasné, že je tu voda, protože bylo slyšet šumění podzemního vodopádu. Jezírko je kryté skleněnou pyramidou, aby se do něj nedostala nečistota. Voda z podzemního potoka jde totiž do chýnovské vodovodní sítě. Přes sklo voda není vidět, ale mezi těmi kameny vážně je!


Hlouběji se díky vodě už nelze doskat, tak jsme se z 42 metrů hloubky pomalu vraceli nahoru. Uvítala jsem, že teď už půjdeme jen do schodů, z pohybu ze schodů dolu mě totiž bolely nohy tam, kde ještě vživotě ne. Nebude mi věřit, ale ještě dnes bolestivě cítím stehna zepředu. S vyplazeným jazykem
Slečna v červené bundě je naše průvodkyně.


V horkém létě je prima se na třičtvrtě hodinky ochladit v 8°C, že je dole skoro 100% vlhkost jsem nevnímala. Ovšem ta průvodkyně tráví celé léto pod zemí v bundě, kalhotech a pevných botách. No, to by se mi asi dlouhodobě nelíbilo.
Ještě jsme viděli "dračí hlavu" a ohniště čarodějnic i s čarodějnicí.


Během prohlídky jsme se dozvěděli i to, že je v jeskyních výskyt nerostu hexagonit, který je velmi vzácný a dražší než diamanty. Prý se jeho umístění návštěvníkům neukazuje a proto nám to bylo řečeno až když jsme to místo měli za sebou. Zajímalo mě jak vypadá, tak jsem si koupila pohlednici, na které je vyfocený a vyrobila z ní koláž. Je to ten fialový kámen uprostřed.


Ven z jeskyň vede dlouhá chodba plná fotek netopýrů. Přezimuje jich tady na 10 druhů a nejvzácnějí je Netopýr řasnatý. Je to jeho největší zimoviště v Čechách i Evropě. Já pro ilustraci vyfotila úplně jiného. Byla už mi totiž zima a těšila jsem se ven (měla jsem jen tříčtvrťáky, tričko a sandály).


Fotím kudy chodím

10. září 2016 v 8:01 | Jarka
Opravdu fotím kudy chodím a pak se mi třeba, stejně jako teď, sejdou snímky, které spolu vůbec nesouvisí.
Tak třeba mi už nějakou dobu ve foto-archivu "straší" pár fotek, které jsem pořídila cestou z naší malé zoologické zahrady. Kvůli zavřenému mostu přes Lužnici jsme museli sjet dolů k řece, aby jsme použili most jiný a mě upoutalo mlýnské kolo na druhém břehu.
Zastavili jsme u hotelu Žižkovy lázně, abych si to kolo mohla vyfotit. Dočetla jsem se, že ty lázně byly založeny už v roce 1268. To ale musely jistě vypadat hodně jinak.


V reklamě na hotelové ubytování je i zmínka o tom, že je z oken výhled na mlýn ze 16.století s funkčním mlýnským kolem.


V tato místa se dostanu málo kdy, proto jsem toho využila a vyfotila i pohled od řeky nahoru k náměstí s kostelní věží.


Přejeli jsme most a dostali se na druhý břeh. Na této straně u řeky, je i velký dům, kolem něhož není radno chodit. I naše město má své "nepřizpůsobivé" a ti jsou ubytováni právě zde. Všimla jsem si, ža si asi nežijí špatně. V hodně oknech byly satelity.


A teď přijdou na řadu ty nesouvisející fotky. Jsou totiž z pátku, kdy jsme vezli švagrovou do budějovické nemocnice na vyndání stehů po operačním zákroku. Líbil se mi vstup se sochou a nově upravený park s bistrem, se záhony posypanými kamínky a lavičkami k posezení.


Z nemocnice jsme zajeli na oběd a nákup do Globusu.


A pak jsme jeli kolem Temelína domů. Z chladících věží se tentokrát nekouřilo, elektrárna je odstavená.


Všimli jste si jak přibývá známek podzimu? Možná je to i díky tomu, že už dlouho nepršelo a je sucho. Listí pomalu žloutne a dokonce i opadává, plody dozrávají a na sídlišti jsem vyfotila i podzimní ocúny.





Jíst se musí každý den

7. září 2016 v 8:04 | Jarka
Teď jsem nějaký čas na blog dávala fotky z našich výletů, to ovšem neznamená, že jsem sem tam nevytáhla foťáček i doma a snímky jsem pak ukládala do svého foto-archivu.
Podle nadpisu by se mohlo zdát, že bude na všech fotkách jídlo, ale hned první koláží to vyvrátím. Když jsme byli v Pardubicích na návštěvě u dětí mého bratra, tak mi dcerka od neteře při loučení dala malého plyšového pejska. Normálně bych si ho nevzala, ale dávala mi ho s velkým nadšením a kdybych si ho nevzala, tak bych ji zklamala. Navíc má malá Týnka pokojíček nacpaný tolika hračkami, že jí jeden maličký plyšáček chybět nebude.


Když jsme byli u bratra, ochutnala jsem tam vynikající řezy, které pekla švagrová. Napsala mi recept a já je tento víkend upekla. Dobré byly i v mém podání, měly jen jednu vadu, nepovedla se mi čokoládová poleva. Tedy ona se povedla, byla moc dobrá, jenže jsem ji měla hustčí než tu světlou vrstvu pod ní a nešla mi pěkně rozmazat.


Není to tak dlouho, kdy jsem k obědu dělala sýrové placičky podle receptu, který jsem našla u Blanky. Na první zkoušku jsou jen z 10 deka sýru a to načervenalé tam v původním receptu nebylo. K nastrouhanému sýru jsem přidala nastrouhaný zbytek jakési pikantní klobásky. Na receptu mě zaujalo, že se sýr neroztéká a potvrzuji, placičky se perfektně usmažily a sýr se skrz strouhanku ven nedostal.


S manželem máme rádi polévky, toto třeba byla pórková.


A teď v čase dýní už jsem několikrát vařila polévku dýňovou, nebo taky dýňový hrnec.


A ještě přidám fotku z venku. Sídliště máme čerstvě posečené, tak mám po kopretinách, ale na záhonech kvete pořád něco hezkého i když už je vidět sem tam žlutý lísteček.


Z mostu po hlavě

4. září 2016 v 8:02 | Jarka
Když jsme před čtrnácti dny jeli v neděli domů z Příbrami a pomalu se blížili k domovu, naskytl se nám na Zvíkovském mostě zajímavý pohled. Stála tam skupinka lidí, na zábradlí mostu byl upevněný poutač a podle kladky s lanem jsme poznali, že se tady skáče "bandži džamping". Protože jsme zahlédli, že se odvážlivec ještě ke skoku neodvážil, zastavili jsme za mostem a šli se na ten skok podívat.
Zvíkovský most stojí nad Vltavou, která plní Orlickou přehradu.


Skokan je v tom bílém tričku s rukama nad hlavou. Instruktor mu několikrát odpočítával do tří, ale mladík ne a ne sebrat odvahu ke skoku do prázdna.


Už to vypadalo, že se nedočkáme, když mu ten pán v brýlích klidným hlasem vyprávěl o tom, že ten strach je otázka jen vteřinky a pak si to člověk krásně užije, což si prý před chviličkou sám zkusil. A najednou se ten mladík naklonil a padal dolů. Pro mě byl šok, že pád končil částečným ponořením do vody.


Další šok pro mě byl ceník, který jsem si našla na netu. Tento skok s kontaktem do vody, je tam uvedený za 1.400,-Kč. Já bych to neskočila, ani kdyby mi tu sumu dávali za odměnu. Šlápnul vedle
Tady už mladíka vytáhli nahoru.


Možná ten kluk dostal skok jako dárek (i možnost dárkového poukazu v ceníku je), tak ještě snímeček od doprovodu na památku.


No a my jsme šli zpátky k autu a rozjeli se směrem domů. Neodolala jsem a pořídila ještě pár výcvaků.


Procházka táborskou Zoo

1. září 2016 v 8:01 | Jarka
Minulý týden jsme se s manželem vypravili do zoologické zahrady, která si říká ZOO Tábor, je ovšem kousíček za městem v obci Větrovy.
V zoologické jsem byla už 2x, ale bylo to ještě v době kdy se budovala a vstup byl volný. To byl rok 2011. Jenže se po čtyřech letech zahrada dostala do finančních problémů a vypadalo to, že budou zvířata rozprodána a tím konec. Vše se v dobré obrátilo a nový majitel, v červnu roku 2015, zahradu znovu otevřel.


Na prohlídku Zoo jsme si vybrali špatný den. Bylo až moc teplo a zvířata byla někde zalezlá ve stínu, nebo aspoň hodně daleko od plotu. Kdo před návštěvníky neutíkal byla prasáka a kozičky. Jeleni leželi daleko pod lesíkem (musela jsem hodně zoomovat a ještě ořezávat) a zubřice vylezla až za plným korýtkem chroupavé mrkvičky. Ošetřovatelka na ni volala Karličko.


Medvědi mají parádní velký výběh.


Zprvu se zdálo, že ani medvědi nevylezou, ale dočkali jsme se.


Krkavci a sovy se mi přes pletivo fotili špatně.


S kočkami to bylo tak půl napůl. Tygry jsem si musela hodně nazoomovat a doma taky oříznout, z pum ven vyběhla jen jedna a ještě jen na malou chviličku, zato lev se lvicí se rozvalovali na sluníčku a žár jim nevadil.


Makakové hodují na ovoci.


Ale úplně nejlepší byly maličké surykaty. Zastavovali jsme se u nich dvakrát, cestou tam i zpátky, tak jsem je fotila nejvíc.



Když jsem se doma podívala na přefocený plánek zoologické zjistila jsem, že jsme spoustu zvířat neviděli a vzhledem k pražícímu slunci mě bolela i hlava. Nepomohl mi zakoupený nanuk, ani ledová tříšť. Říkali jsme si, jestli nám to vůbec za to vstupné stálo. Ale stálo. Aspoň jsme svým malým dílem přispěli zvířatům na živobytí.