Březen 2016

Procházka, koupel a kolo

31. března 2016 v 8:02 | Jarka
Ach ty nadpisy článků, ten dnešní se mi zase povedl... Šlápnul vedle
Zkrátka a dobře, jsem pár fotek pořídila na naší každodenní odpolední procházce kolem zahrádek. Tuto trasu jsme si oblíbili úplně nejvíce a to včetně Peginky, která už tam má své místečko, kde se zdrží na svém zeleném salátku.


Na zahradách už jsou vidět pilní zahrádkáři, kteří sklízí ořezané větve stromů a plejí záhonky. Všimli jste si, že to jarní kvítí je hlavně v bílé, žluté a modré barvě? O červené kvítí je zatím nouze.


Ani na záhonech na sídlišti jsem víc barev nenašla. Na dolní fotce je náš dům, je to ten poslední.


Už jsme se dlouho chystali vykoupat Pegouše a tentokrát tomu neušla. Máme fenku chytrou, chápe hodně slov a mezi ně patří i slovo "koupat". Jak to uslyšela utekla z kuchyně, u které máme koupelnu, do pokoje a na zavolání nechtěla přijít. Musela jsem ji vzít do náruče a do koupelny přinést. Je zajímavé, že přestože nemáme vanu, ale jen sprchový kout, ze kterého není problém utéct, jak ji namočíme, tak drží jak beránek.


Po koupeli běhala po bytě jak šakal, ale po chvíli si našla místo, kam svítí sluníčko a odpočívala. Takto krásné to máme v pokojíku s balkonem. Manžel si tam přes mé protesty přitáhl elektro-kolo a opravuje ho. Tvrdí, že ho takto rozebrané nemůže nechat v motorkárně pod domem, že by mu někdo mohl ty součástky odnést. Nějakou novou si objednal a čeká až mu ji přivezou. Překvapený




Tečka za Velikonocemi

28. března 2016 v 17:53 | Jarka
Čtyři sváteční dny utekly jako voda a teď na nás čekají zase ty všední.
My jsme měli pěkně rozlítáno. Mysleli jsme si s manželem, že v sobotu zůstaneme doma, ale nakonec jsme jeli k mamince, kde byla i sestra s mým synovcem a neteří. Právě neteř přivezla k mamce tolik velikonočního pohoštění, že jsme jí to nemohli udělat a museli jsme zajít ochutnat a pochválit. Sekanici pekla maminka a byla výborná.


Neteř nazdobila i perníčky, jidáše a zajíčky pekla zase mamka.


O tom, jaká je neteř hračička svědčí berušky a kuřátka z mini-piškotků.


V neděli odpoledne jsme i s mamkou zajeli za naší bývalou sousedkou do domova důchodců. Celá budova byla krásně velikonočně nazdobená, já udělala jen dva rychlé výcvaky.


No a na pondělí velikonoční jsme byli s manželem pozvaní na oběd k mamince, ale šéfkuchař byla opět má neteř. Byla kotleta špikovaná česnekem (nemám ho ráda, tak jsem dostala masíčko "bez") se šťouchanými brambory s cibulkou a slaninou. Porci jsem měla přiměřenou a náramně jsem si pošmákla, ovšem po obědě se neteř vytasila s medovníkem a já ho snědla takový balvan, že jsem byla jak brundibár.


Když jsme přijeli domů, vzali jsme Peginku na hodinovou procházku, aby jsme ta nacpaná břicha trochu rozchodili.



Hezké Velikonoce

25. března 2016 v 8:46 | Jarka
Přeji vám všem pohodové svátky velikonoční!
Počasí asi nebude tak úplně na jedničku, ale vy, kteří ještě pracujete, těch pár dní volna jistě vítáte.




Jak už jsem se na svém blogu zmínila, tak Velikonoce, se svými lidovými zvyky, mě už od mládí moc neberou, ovšem tyto svátky mají i jiný rozměr a to duchovní. Netajím se tím, že jsem věřící a tak mě napadlo, že by to mohla být docela dobrá příležitost povědět vám, jak jsem k té své víře přišla. Kdo tedy chce, může si to přečíst v tom dlouhém článku pod tímto velikonočním přáním.
Mějte pohodový prodloužený víkend.

Jak jsem uvěřila

25. března 2016 v 8:46 | Jarka
Několikrát jsem se na blogu zmínila o tom, že jsem věřící a slíbila jsem, že vám napíšu, jak jsem vlastně k té víře přišla. Bude to delší čtení, protože od první zmínky o Ježíši až po mé obrácení a křest v našem Jordánu, byla má cesta dost dlouhá. Trvala rok.
Budu muset hodně zkracovat, aby jste vůbec u toho čtení vydrželi a snad to nebude na úkor srozumitelnosti.
Uvěřila jsem až v dospělém věku, kdy už jsem byla spokojená v manželství a měla dva velké syny. A právě ten starší, tehdy osmnáctiletý, byl ten, od kterého jsem o Bohu slyšela poprvé, byl totiž první, který v naší rodině uvěřil. Za nějaký čas uvěřil i mladší syn a tehdy jsem si řekla, a dost! To přece takle nemůžu nechat, musím jim ty nesmysly vyhnat z hlavy. Vedla jsem dlouhé rozhovory hlavně s tím starším a začala dokonce číst i Bibli, abych mohla klukům názorně ukazovat, jakým pitomostem věří. Musím konstatovat, že to k ničemu nevedlo, byli jsme každý zakopáni na svém a nehodlali ustoupit ani o píď.
To bylo v roce 1990, tedy chvíli po revoluci a v létě se starší syn rozhodl s kamarády ze sboru Církve bratrské, že pojedou do Rumunska, navštívit českou vesničku a přivezou tam zpěvníky a Bible. V Rumunsku to tenkrát dost vřelo, na rozdíl od naší "Sametové revoluce", se tam i střílelo a já měla o synka opravdu strach, takže jsem na něj často myslela.
A tak se stalo, že jednou večer, když jsem ležela v posteli a manžel vedle mě už spal, jsem se krátce pomodlila. Prosila jsem pana Ježíše, aby mi dal na syna pozor, aby se mi vrátil domů živý a zdravý. Jestli si myslíte, že to už byl ten krok, kdy jsem jsem uvěřila, není to tak. Naopak. Pamatuji si, jak jsem otevřela oči, podívala se skrz záclonu na nebe plné hvězd s jasným pocitem, že mě nikdo neposlouchá a nikdo neslyší.
Syn se opravdu z cesty vrátil vpořádku a když jsem mu vyprávěla o svém zážitku, tak mi řekl: "Ale mami, On tě stejně slyšel". Přiznám se, že mě to tenkrát potěšilo.
A tím teprve vlastně začala, má dlouhá cesta k Ježíši.
Dál pokračovaly mé rozhovory se synem, k tomu jsem četla různé letáčky, bružurky a knížečky, které kluci nosili ze sboru. Za čas, jsem pro lepší pochopení, začala číst i parafrázovanou Bibli "Slovo na cestu". Po nějaké době jsem si uvědomila, že se přestávám se čteným slovem hádat a vše přijímám s vírou a že bych vlastně proti tomu, abych byla věřící i já, nic neměla. Jenže poučena ze všeho toho přečteného, jsem věděla, že to k víře nestačí. Věděla jsem, že je potřeba se znovu narodit, to znamená, prožít obrácení.
K tomu obrácení, je potřeba vyznat své hříchy, požádat za odpuštění a pak odpuštění prostě přijmout. Ježíš totiž, za všechny hříchy světa zaplatil svou smrtí na kříži a zaplatil za každičkého z nás, na nás je jen to, aby jsme to s vděčností a pokorou přijali, protože spasení si nelze zasloužit ani koupit, to lze jen přijmout. Když toto uděláme, Ježíš vstoupí do našeho srdce a můžeme si být jistí, že už na žádné starosti ani radosti, nebudeme nikdy sami.
To se lehce řekne, ale špatně provede. Říkala jsem si, a co jako mám vyznávat? Vždyť žiju spořádaným životem, nekradu, nesmilním, natož abych zabila! Při čtení bible, jsem si ale uvědomila, že jsem hříšná až až. Co jiného je lež, zloba, závist, pomluvy, netrpělivost, neláska, neodpuštění .....
Prostě jsem došla tak daleko, že jsem každý večer před usnutím v duchu prosila pána Ježíše za odpuštění, prosila ho o to, aby vzal můj život do svých rukou a vstoupil do mého srdce. To byla doba, kdy jsem pochopila, že víra je DAR. Kolik večerů jsem usínala na polštáři mokrém od mých slz a pořád nic.
Když jsem pak ráno vstala, šla do práce a tam mě zaměstnávaly úplně jiné myšlenky, smála se se spolupracovníky a bylo mi dobře, říkala jsem si, mám já to vůbec zapotřebí? Vždyť svět je krásný a mě je fajn i bez Boha. Jenže už to nešlo zpátky. Už jsem nemohla a nechtěla být bez Ježíše, už jsem na něj myslela s láskou a celým svým srdcem toužila po společenství s ním. Pamatuji si, jak nám tenkrát náš kazatel říkal, že je třeba se do Ježíše zamilovat a mě se to fakt stalo, byla jsem zamilovaná až po uši.
Jak už jsem psala, četla jsem v té době tu parafrázovanou Bibli a jednoho dne, jsem došla k Lukášovu evengeliu, k 18.kapitole, k příběhu soudce a vdovy. Ten příběh, jakoby nesouvisel s tím, co jsem v té době prožívala, ale Ježíš ho použil k tomu, aby mi na něm ukázal, jak Bůh, i když prodlévá s vyslyšením, své vyvolené, kteří k němu dnem i nocí volají, slyší a brzo jim přispěchá na pomoc.
To bylo přesně slovo pro mě. Rázem jsem byla ujištěná, že nevolám jen tak do větru, že mé prosby Bůh slyší a nejen, že mě slyší, on mě trpělivě naslouchá a je připraven mě i vyslyšet. Na těch pár řádcích, jsem mohla oči nechat, přečetla jsem si je snad 100x po sobě a zalila mě láska, radost a štěstí. To byl ten zlom. Ještě dnes se mi, při té dvacetpět let staré vzpomínce, hrnou slzy do očí. Ten večer, jsem usínala zase na mokrém polštáři, ale už to byly slzy plné vděku.
Od té doby mám jistotu, že jsem božím dítětem, že je tu někdo, komu na mě záleží někdo, kdo mě rád takovou jaká jsem, se všemi mými chybami minulými, přítomnými i budoucími.
V červnu roku 1991 jsem se nachala pokřtít a vstoupila do sboru Církve bratrské.

A jestli jste dočetli až sem, tak kloubouk dolů, před vámi všemi. Mrkající

Minulo-páteční vycházka

23. března 2016 v 8:00 | Jarka
Minulý pátek, byl to ten, kdy jsme byli ve městě ve zlatnictví vyzvednout opravené řetízky, bylo krásné počasí. Do města jsme šli brzo po obědě, aby jsme přišli domů tak akorát na vyvenčení Peginky. Ten den bylo opravdu náramné teplo a tak jsme po příchodu domů vyměnili zimní bundy za lehčí už jarní a vyrazili spolu s Pegoušem ven. Tentokrát jsme to vzali na okruh kolem řeky Lužnice. Než jsme se pustili asfaltkou pro pěší a kolaře, zašla jsem na most, abych řeku vyfotila. Pak už ji není moc vidět. Ty budovy nalevo je ČOVka a někdy nepěkně zavání, tentokrát byl vzduch čistý. Mrkající


Řeka je po levé straně cesty a po pravé je docela vysoký svah na jehož vrcholu je naše sídlišťátko a náš činžák. Lužnice moc vidět není protože ji od asfaltky oděluje pruh vegetace.


Teď, když jsou holé stromy, přece jen v několika místech její hladina prosvítá.


V těchto místech toho moc k focení není, tak jsem vzala zavděk i rozpadajícím se pařezem.


Po asfaltce se dá dojít až na Harachovku, kterou znají hlavně vodáci. My se psem jdeme jen pár desítek metrů a vystoupáme zpátky k nám. Stoupání vede kolem chatiček se zahrádkami. Vždycky mě docela bolí nohy, už jsem pěkně lenivá a abych neztrácela i dech, nenápadně se zastavuji a fotím chatky i kytičky kolem nich.


Včera bylo u nás celý den hnusně, každou chvíli pršelo a bylo lépe doma. Abych se nenudila, zadělala jsem linecké těsto a vykrájela tvary podobné vajíčkům, čímž mám velikonoční pečení splněné. Perníčky nepeču a mazanec dostaneme od mamky.


Víkend v kalupu

21. března 2016 v 8:03 | Jarka
Uplynulý víkend jsem neměla skoro vůbec čas na počítač. Všední dny, jako důchodkyně, prožívám celkem v poklidu a sereotypně, ale víkendy máme nějaké rozlítané.
V sobotu dopoledne vařím, peču, uklízím a odpoledne se jezdíváme podívat na mojí maminku. Když jsme k ní přišli tentokrát, zastihla jsem skoro sedmnáctiletého synovce, jak dělá těsto na perníčky. Mamku totiž delší dobu trápí koleno a nevydrží dlouho stát u kuchyňské linky a sestra má zase neschopenku na bolavá záda, tak se ochotný David nabídl, že to těsto udělá. Já perníčky nepeču, tak nevím co to obnáší, ale prý se to těsto dělá špatně, protože zprvu děsně lepí.


Mamka už má velikonočně nazdobeno a taky mě u ní zaujale růžička ve váze. Ta růže má zajímavé květenství, takový střed jsem ještě neviděla.


V neděli jsem pozvala mamku na oběd a po obědě jsme spolu došly na hřbitov velikonočně načančat urnovou schránku. I na hřbitově je už jaro znát, všude v trávě něco kvetlo.


Cestou domů jsem si nalámala pár větviček do vázy, abych nám to taky doma trošku velikonočně nazdobila. A sotva jsem pověsila vajíčka a namazala jednohubky, zvonila sestra s dětmi.


Jaro bylo už v pátek

19. března 2016 v 8:01 | Jarka
V neděli je první jarní den, ale u nás se jaro rozhodlo nečekat a přišlo už v pátek. Byli jsme ve městě pro opravené řetízky ve zlatnictví a rozepínali jsme zimní bundy, jaké bylo teplo.
To zlatnictví je naproti zemědělské škole a všimli jsme si, že je na rozlehlé betonové ploše něco nainstalováno.


Přešli jsme ulici a šli se na to podívat. Jsou to fotografie lidí, kteří byli za minulého režimu perzekuováni.


A protože bylo krásně a hned za zemědělkou, je botanická zahrada, šli jsme se ještě projít do ní. O jarní kytičky zde není nouze. Kvetou modré ladoňky a začinají kvést i modřence.


Když jsem si k focení dřepla na bobek, všimla si mě kočička a přiběhla se pohladit, ovšem vyfotit se nechtěla nechat. Jak jsem na ni zamířila foťákem přišla buď tak blízko, že fotit nešlo, nebo se ke mě otočila zády.


Šli jsme se podívat i na lištičku Sisi. Jenže klec s ní je dál od pěšinky a v odpoledních hodinách v protisvětle, tak se mi fotky moc nepovedly.


Kytičky se mi fotily lépe.


Leknínové jezírko je ještě prázdné. Za kamennou zdí zahrady, je za holými větvemi stromů vidět hladina Jordánu a vlevo za pěšinkou, je velká louka plná bledulek. A nejen tam. Kvetoucích bledulí je plná zahrada. Do koláže jsem ještě nacpala zajímavou lavičku.



Letošní třicátýdruhý

18. března 2016 v 8:03 | Jarka
Musím se pochválit, jak jsem vyzrála na nadpisy článků. Když nemůžu kápnout na nic originálního, tak to pořadové číslo jistí. Někdy se mi totiž stávalo, že jsem se u toho titulku zasekla i na pár minut.
V neděli bude první jarní den a když se vyčasí a svítí sluníčko, už je to jaro ve vzduchu cítit. Při našich procházkách vidím, jak začínají zahrádkáři ohýbat záda nad záhonky. Zahradu nemáme, tak nic ohýbat nemusíme, chodíme se jen kochat.


V týdnu jsme byli s Peginkou u veterinářky zastřihnout drápky a vymáčknout pachovou žlázu a při té příležitosti jsem se zeptala, jak je to s falešnou březostí. Pegouš dohárala před dvěmi týdny a já už mám obavu, že nás to trápení zase nemine. Kastrace prý v jejím věku nemá cenu, protože by tu falešnou březost měla stejně. Prý je to záležitost hlavy a tak by v pravidelném intervalu zas a znovu prožívala své mateřské záležitosti tak, jako tak. Máme ji hlídat a při prvním podezření přijít. Dostala by v pěti dávkách nějaký sirup, který by jí srovnal hormony. Po návratu si Peginka vyskočila na křeslo (normálně na něj nesmí) a dívala se na mě tak vyčítavě, že jsem ji tam nechala. Na veterinu ji totiž táhneme po smyku a třese se, jak kdyby jí tam někdy ubližovali.


Krokusy teď kvetou všude, tyto opakovaně fotím za plotem zahrádek. Jestlipak se ten šafrán dá nasušit z každé rostlinky bez ohledu na vybarvení...


Když jsme snědli záviny z kynutého těsta, udělala jsem bábovku se skořicí a perníkovým kořením. Těsto jsem mohla vylít na plech, ale přišla jsem na to, že v bábovce je perník takový vlhčí, vláčnější.


Ve městě a u Jordánu

15. března 2016 v 8:05 | Jarka
Včera dopoledne jsem podruhé zadělala kynuté těsto na Honzovy buchty, podle univerzálního receptu z Jitčina blogu. Recept jsem dala i neteři, která ráda vaří a peče a té se nechtělo balit buchtičky, proto použila těsto na dva záviny. Jeden měla s nutelou a druhý dělala tak, že těsto rozválela, posypala skořicí a vanilkovým cukrem, přeložila, rozválela, prosypala a tak to několikrát zopakovala. To se mi zamlouvalo a udělala jsem to taky tak a přestože ten závin vypadá jako suchý, je moc dobrý a když se pekl voněl, jak skořicový trdelník. Do druhého (byl moc dlouhý a musela jsem ho rozpůlit) jsem dala tvaroh a trochu povidel a je taky mňam.


Odpoledne jsme šli do města do zlatnictví, dát opravit dva řetízky. Ten silnější přetrhl manžel a ten tenčí jsem přestřihla mamce, když chtěla abych jí trochu zkrátila vlasy na krku. Nevinný


Když už jsme byli ve městě, vyšli jsme až na náměstí, kde je opentličkovaná bříza. V sobotu zde bude Velikonoční trh.



Zpátky jsme nešli městem, ale kolem Jordánu. Toto je pohled zezhora od Střelnice.


Jordán už je naplněný po okraj, voda je čistá a jestli bude hezké léto těším se, že se v něm vykoupeme. Vlezli jsme na jeden z pontonů.


A odtud jsem vyfotila kachny. Kačenky to teď mají těžké, kačeři je pěkně prohánějí. Viděla jsem, jak tři stáli kačence na zádech a ona je chuděra nemohla unést a každou chvíli byla celá pod vodou. Jsou to loupežníci a násilníci...


Když jsme vyšli nahoru do města chytil nás pán od charity s košíkem s maličkostmi. Slyšela jsem, že to někdy bývají podvodníci, ale stejně většinou neodolám a něco koupím. Teď se snad vybírá na Pomozte dětem s Kuřetem.



Dnes to venku vypadá úplně jinak. Ráno jsme se probudili do bíla a když jsem byla před osmou hodinou s Peginkou venku, krásně chumelilo. Máme ale víc, jak dva stupně nad nulou, tak počítám, že sníh dlouho na zemi nevydrží.

Barevno jen zblízka

13. března 2016 v 8:01
Nevím, jak vy, ale já teď chodím po venku s očima upřenýma do země a koukám kam šlapu, taky se dívám napravo i nalevo a hledám jarní kytičky.
Droboučké rostou i na trávníku mezi domy.


Ale když jdeme s Peginkou na delší procházku kolem zahrádek, vypadá to pořád nevesele truchlivě i když třeba zrovna vykoukne sluníčko.


Když ale jdete pomaloučku a zaostříte zrak do spadaného listí, něco už tam k vidění je.


Krokusů je v jednom místě jak naseto.


A tentokrát jsem našla i ty krásně sluníčkově žluté.


Ve všech obchodech je spousta velikonočních lákadel. Na tyto svátky to se zdobením nepřeháním, přesto už jsem za léta, nastřádala serepetiček habaděj. A co myslíte, stejně jsem neodolala a koupila si malou slepičku. Zatím čekána svou příležitost bez vajíčka.


A jak jinak, koupila jsem i trochu barevných figurek. Výrobci vědí jak na nás. Zajíčkům namalují hezký kukuč a my pak, šup s nimi do košíku. Ke cti jim slouží, že si aspoň nehrají na čokoládu a po pravdě mají zezadu napsáno "figurky z kakao-mléčné polevy".