Únor 2015

V domově pro seniory

27. února 2015 v 8:00 | Jarka
Můj manžel má devadesátitříletého strýce, který obývá zánovní dům pro seniory v nedaleké Bechyni. Protože jsme se za ním ještě nebyli podívat, domluvili jsme se s manželovou sestrou a ještě s jiným strýcem, že se do Bechyně podíváme společně. Každý z nás něco malého nesl. Já upekla bábovku.


A tady už je novostavba (nepřálo mi sluníčko).



Chodby se mi moc nelíbily, připadaly mi tak trochu jako nemocniční, ale třeba se časem zútulní.



Ty dlouhé chodby měly sem tam výklenek, pokaždé v jiném stylu zařízený.


Líbilo se mi, že na každých dveřích měl nájemník svou fotku se jménem a viděla jsem i pár dveří, kde spolu bydleli manželé, jinak byly pokojíky většinou jen pro jednotlivce. Manžela strýc má krásnou místnost s malou kuchyňskou linkou, pohodlnou polohovací postelí, vestavěnými skříněmi a velikánskou koupelnu s toaletou. Mohl si sebou vzít svou televizi, video i počítač, u kterého i přes svůj věk rád vysedává.
V pokoji jsem se neodvážila fotit, ale vyblejskla jsem si dlouho terasu, na kterou vedou z každé místnosti balkonové dveře.


Ale řeknu vám, přestože je všechno nové a dalo by se říct i luxusně zařízené, tak doma je doma....

Letošní dvaadvacátý

24. února 2015 v 8:03 | Jarka
Včera nám po obědě zase svítilo sluníčko, tak jsem si vzala do kapsy svůj kompaktík a doprovodila manžela s Peginkou při odpoledním venčení. Největší radost z toho měl ten pes, asi mě má holka ráda, protože když se rozhodnu jít taky ven tak se může zbláznit, skáče, blbne a jančí, jak střelená.
Byla jsem ráda, že slunce svítí a můžu nalovit nějaké ty kytičky, protože už jsem z nedostatku jiného materiálu zase fotila i jídlo. Na neděli jsem pekla koláč s tvarohem a zbytkem borůvek.



A ještě jsem v neděli udělala výcvak svého talíře se Znojemskou omáčkou, kterou jsem se naučila vařit podle receptu od Blanky. Vzala jsem si nějaký stoletý talíř, kdybych věděla, že mě napadne fotit, nandala bych si na jiný. S vyplazeným jazykem


Venku jsem vyfotila skalku, na které kvete vřesovec.


Sněženky teď už kvetou úplně všude.


Sedmikráskám už lezou nové kvítečky, ale jinak ještě od loňska nepřestaly kvést.



A volně v trávě už začínají kvést i krokusy. Jen můj kompaktík jim odmítá přiznat jejich fialovou barvu.



Únorové kvítí

20. února 2015 v 8:01 | Jarka
Nevěřila bych, že budu uprostřed února nucená, místo sněhových závějí, fotit jarní květinky, ale je to tak a nic s tím nenadělám. Ono by to mohlo díky těm kytičkám vypadat, jako že je krásně kam se oko podívá, jenže opak je pravdou a v krajině vede fádní šeď. Proto když jsem venku, chodím s čumákem u země, jak ta naše Pegina a hledám nějaké barevné detaily.


Tyto sněženky jsou z jiného místa než ty, které už jsem na blogu měla.


Za to tento vřesovec je totožný s tím před časem foceným, který vykukoval ze sněhu.


Lísce, před naším domem, už se pomalu nalévají jehnědy.



A ještě musím prozradit na našeho Pegouše, že se od včera hárá a musím vám ji ukázat ve spoďárech, které jsme jí pořídili, aby nám nešpinila koberce. Jsou ji o dost větší, nějak jsme to nevychytali, ale svůj účel plní.


Jaro vystrkuje růžky

17. února 2015 v 8:02 | Jarka
Už to asi pro letošek s tou zimou-nezimou vzdávám. Co je to platné, že nasněží, když to vydrží jeden, nebo dva dny?! Taková zima ať si jde do háje zeleného a pustí na své místo jaro se sluníčkem, teplem a kytičkami. Včera odpoledne jsme vzali Peginu a šli jsme procházkou do Lidlu. Chodíme kolem hřbitova, tak mě napadlo, že se podívám jestli už nekvete něco jarního. Manžel a pes, museli zůstat za plotem.


Moc jsem toho ale zatím nenašla.


Pohled za hřbitovní zeď - příroda je šedá, nebo hnědá?


Došli jsme k Lidlu, něco málo jsem koupila a vydali jsme se zpátky. U našeho domu jsem si vzpomněla, že vím o jednom záhonku, který je těsně u domu a protože na něj skoro celý den svítí sluníčko, jarním květinkám se na něm náramně daří. A opravdu mě nezklamal.


Možná jsem si mohla ušetřit pobíhání po hřbitově a jít rovnou sem, na záhonu kvetly nejen sněženky, ale celý se žlutil od talovínů a viděla jsem na něm i čemeřici, kterou jsem ovšem nemohla vyfotit aniž bych šlápla mezi kytičky. Venku jsme byli skoro dvě hodiny a aspoň jsme pořádně vyvenčili Pegouše a vlastně i sebe.



Nemocnice bez návštěv

15. února 2015 v 8:03 | Jarka
Ani jsem se na blogu nezmínila o tom, co se stalo s naší 93 letou sousedkou. Žije sama a předminulé pondělí doma upadla a zlomila si pravou nohu v krčku. Podařilo se jí z kuchyně doplazit do předsíně, kde holí bušila do dveří, aby si přivolala pomoc. Nejhorší na tom všem bylo, že byla doma zamčená, takže když manžel volal záchranku, musela přijet společně s hasičema a za nimi se dostavila i policie. Sousedka už je dávno po operaci a dokonce už ji přemístili na oddělení následné péče, kde rehabilituje. Smůla je, že ji teď, uprostřed chřipkové epidemie, nemůžeme navštívit. Budovy následné péče jsou bokem od té hlavní, nemocniční.


Včera jsme sousedce nesli pár věcí a doufali, že je budeme moct předat osobně, ale sestřička nás dál nepustila.



V areálu nemocnice jsem viděla i dvě kočičky.


Měli jsme ještě chvilku času, tak než jsme zajeli k mé mamince na kávu a čaj, pořídila jsem pár snímků v parčíku u sídliště, kde mamka bydlí.


V parku je spousta prolejzaček pro děti a mě některé svou barevností zlákaly k vyfocení.


Jak jste si mohli všimnout, po sněhu je u nás veta, ale chvilku svítilo sluníčko, tak to bylo trochu veseleší.

Letošní osmnáctý

13. února 2015 v 8:00 | Jarka
Koukám na to, že poslední článek jsem zveřejnila v pondělí a od té doby nic. Jenže teď je takové divné roční období. Na výlety to neláká a díky nedostatku sněhu a sluníčka to neláká ani na foto-vycházky. Včera jsem si uvědomila, že jsem druhý den nevystrčila nos a jsem doma (nakoupit nebylo potřeba a se psem chodí manžel).
Z archivu jsem vylovila tři snímky sice s minimem sněhu, ale aspoň se sluníčkem.




Aby to nevypadalo, že jsem doma a nedělám vůbec nic. To není tak úplně pravda, protože uklízím, peru, žehlím, vařím a peču, prostě dělám to, co my holky doma běžně děláme, ale jako práce se nám to nepočítá, že. Mrkající Například na neděli jsem pekla buchtu do jejiž těsta jsem dala zbytek vaječného koňaku a ve středu jsme měli návštěvu, tak byla buchta další.



Bílá neděle

9. února 2015 v 8:05 | Jarka
To bylo překvapení, když jsem se v neděli před sedmou hodinou probudila. Podívala jsem se z postele do okna a zdálo se mi, že je venku mlha jako mlíko, ale když jsem se zvedla zjistila jsem, že to není mlha, ale sněží tak, že je doslova bílá tma. Za hodinu už svítilo sluníčko, aby se pak zase zatáhlo přišel další sníh a tak se to opakovalo celý den pořád dokola.
Nemohla jsem odolat a fotila jsem z auta, cestou do našeho sboru Církve bratrské. I na těch snímcích je vidět, jak zprvu svítilo slunce a když jsme přijížděli na místo už se zase schylovalo ke sněžení.


Ještě před polednem jsem stačila pořídit pár výcvaků v parku a měla jsem štěstí, že zrovna nechumelilo, ale svítilo slunce.





Podivila jsem se nad tím, že v tom parku byl z laviček smetený sníh, jak kdyby se počítalo s tím, že na ně bude mít chuť někdo usednout.


A přisněžilo nám i z neděle na pondělí. Mému manželovi se to nelíbí. Jednak jako tomu, který jezdí autem a pak hlavně proto, že na nás tento týden vyšla úklidová služba a musíme sníh odklízet. Nevím, jak dlouho se z té bílé nádhery budeme moct radovat, ale mě potěší každý zasněžený den.

Hu, to je ale zima

7. února 2015 v 8:04 | Jarka
Včera nám zase celý den krásně svítilo sluníčko a tak jsem si říkala, že by nebylo špatné využít odpolední venčení a podívat se s foťákem ven. Ale to jsem si teda dala. Podcenila jsem ty tři stupně pod nulou, protože se k nim přidal vítr a asi po hodinové procházce, jsem měla svou holou hlavu vyfoukanou do ledového nanuku.
Vzali jsme to zase do kolonie se zahrádkami.




Na té malé stráňce vlevo jsem našla fialku, petrklíče a nějaké houbičky, jak kdyby ani nebyl únor.



Na celodenní mrazy, jsem ovšem čekala, protože jich každoročně využívám k tomu, aby vypnula lednici ze zásuvky a její obsah přemístila na balkon. A pak ledničku vymrazím, vyndám všechny poličky i truhlíky, abych je vydrbala a z naší staré lednice na chvíli udělala zase novou.



Včera svítilo sluníčko

4. února 2015 v 8:00 | Jarka
Včera jsme měli krásný slunečný den, tak jsme si vyšli ( já, manžel a pes), po obědě na procházku. Vzali jsme to okolo hřbitova na kopec, kterému se říká Svatá Anna. Na tom kopci je spousta nádherných vilek, ale my jsme nešli okukovat jak kdo bydlí, ale chtěli jsme dojít až na vršek kopce, kde je malá kaplička.


K barokní kapličce jsme přišli ze strany, kde nám slunce svítilo naproti.




Uvnitř je jen kříž.


Cestou z kopce dolů jsme šli kolem této cedule.


Přírodní zóna je udělaná z bývalého malého lomu. Místo bylo v roce 1996 zaregistrováno jako "významný krajinný prvek" a od té doby je chráněné zákonem. V roce 2006 se začalo s čištěním lomu od křoví a odpadků a teď to tam vypadá moc hezky.



Do lomu jsme si netroufli, když je to soukromý majetek, tak jen fotka od informační tabule.


Jako vždy jsem fotila všechno kolem cesty.


Ta cesta byla chvíli pokrytá bílým prašánkem a chvíli zase blátem, takže se nám Peginka pěkně zaneřádila a nestačilo jí otřít jen pacičky, ale musela se vysprchovat celá. Nevím, jestli jme jí tím tu dlouhou procházku nakonec nezkazili. Mrkající


První únorový

2. února 2015 v 8:04 | Jarka
Začal nový týden a pro mě skončila služba s venčením naší Peginky, neboť manžel vyměnil pyžamo za civil a opět normálně funguje. Jupííí. Ono je něco jiného, vyjít si s pejskem sem tam na procházku a něco jiného chodit venčit pravidelně a ještě v zimě. Brrr. Domácího mazlíčka jsme zdědili před půl rokem a teprve teď, když jsem si to pár dní vyzkoušela, musím smeknout klobouk před těmi, kteří se pro ně rozhodnou sami.
O víkendu mi udělal radost telefonát se synem, že náš vnuk, který studuje prvním rokem na průmyslovce, přinesl krásné vysvědčení. Je to kluk šikovný.
A ještě mi o víkendu udělala radost Natty, od které jsem společně s ostatními účastníky soutěže, dostala pěkný diplomek. Ti, kteří mají soutěžení rádi, to můžou u Natty zkusit i teď v únoru!


Sice už se dny pěkně prodlužují, ale přece jen jsou večery ještě trochu dlouhé, tak si k televizi svítíme aspoň kulatou lampičkou. Fotka se mi hodí do článku barevně, jinak mi archiv zeje prázdnotou, to abych zase vzala Peginku a foťák a vydala se ven.Mrkající