Září 2014

Žďárský Dolní hřbitov

29. září 2014 v 8:01 | Jarka
Poslední místo, které jsme ve Žďáru nad Sázavou navštívili, byl tak zvaný Dolní hřbitov. Už jsme byli dost ucabrtaný a navíc není hřbitov volně přístupný, ale protože jsme ho viděli na netu a věděli jsme, jak je krásný, nemohli jsme si ho nechat ujít.
Zaparkovali jsme u tohoto pěkného stavení.


Hřbitůvek je považovaný za nejstarší známý doklad spolupráce stavitele Santiniho s opatem Vejmluvou.


Byl postavený v roce 1709 a byl zamýšlen jako místo, kde se budou pohřbívat lidé, kteří umřou na mor, jenž tou dobou řádil v kraji.


Napřed jsme obešli zeď kolem dokola. Hřbitov měl původně trojúhelníkový půdorys, který má symbolizovat Nejsvětější Trojici. Ale ke třem kaplím, v jeho rozích, byla přistavěná čtvrtá, vstupní a tím se trojúhelník a symbolika narušila. Tento pidiobrázek, jsem štípla ve Wikipedii.


A teď už hřbitov oběhneme.





Jak jsem psala, není možné se dostat dovnitř, tak jsme zůstali u těchto dveří a fotili jen to, co jimi bylo vidět.



Uprostřed prostranství stojí anděl posledního soudu.


Na tomto hřbitově se pohřbívalo, ale nebyli to lidé stižení morem, protože mor do Žďáru vůbec nepřišel.



Mezi Čechami a Moravou

27. září 2014 v 8:53 | Jarka
Ve Žďáru nad Sázavou není jen Zelená hora, nebo zámek Kinských, mají tu i hraniční kámen mezi Čechami a Moravou.
Ten hraniční kámen se nachází na konci rekreačního areálu zvaný "Pilák" a ten areál je hned vedle autokempu u Pilské vodní nádže.


Areál je plný atrakcí zvoucích ke hrám a sportu. Je tu i posilovna v přírodě a musím říct, že jsme v ní strávili drahnou chvíli. Napřed se do zkoušení těch různých hejblátek a udělátek dali naši chlapi a pak jsme to vyzkoušely i my s Maruškou.


Ale vzhledem k tomu, že jsme byli chvíli po obědě a měli za sebou docela náročný den po žďárských památkách, docela nás to zmohlo, teda aspoň mě. Vrátím se k hraničnímu kamenu, tady už je vidět.


Autorem je Michal Olšiak, rodák ze Žďáru.


Na pomezí Čech a Moravy postavil nejen hraniční kámen, ale i českého lva a moravskou orlici. Vše bylo slavnostně odhaleno v roce 2009.



Kámen je oboustranný.


Upřímně řečeno, mě se orlice líbí o hodně víc, než lev.




Okolo zámku

25. září 2014 v 8:09 | Jarka
Po obědě, už nám nebránilo nic v tom, abychom zašli k nedalekému žďárskému zámku. Majitelem je Radslav Kinský. Přicházeli jsme po asfaltce vedoucí alejí a vítalo nás prostranství, ze kterého je vidět barokní věž a vstupní brána.



Z informační cedule jsem přefotila pár informací o zámku a klášteru cisterciánů.


Ještě než jsme vstoupili na zámecké nádvoří vyfotila jsem školu, která jako základní pořád funguje. Svědčí o tom i děti v její zadní části. Na druhém záběru je vstup z nádvoří.


A ještě jeden záběr na bránu a na budovu nalevo, je to staré opatství.


Za branou se nám naskytl pohled na budovu zámku. V této části je muzeum knihy.


Tady se vám naskýtá pohled na mě. Měla jsem sebou totiž i svůj starý foťáček, jako rezervu, kdyby mi u toho nového došla baterie, což se ovšem nestalo a baterie sloužila ještě po příjezdu domů. Starý kompaktík měl manžel a tak si fotil, co kde lítá a běhá. Když se zadíváte na budovu, jsou trochu vidět pruhy, zaviněné jeho špatným snímačem.


Stojím před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie.


Vstoupila jsem do dveří a přes sklo udělala jeden výcvak interiéru. Až potom mě syn upozornil na cedulku se zákazem focení.Nevinný


V přilehlých budovách jsou další lákadla pro turisty, tady se například připomíná Matěj Josef Sychra, který se lvím podílem zasloužil o znovuobnovení vyhořelé Zelené hory.


A už raději končím, zas jsem vložila těch fotek až moc.


Pauza na oběd

23. září 2014 v 8:04 | Jarka
Po prohlídce areálu na Zelené hoře jsme se rozhodli, že se před tím, než se zajdeme podívat na žďárký zámek, naobědváme.
Ještě vložím jedno ohlédnutí za kostelem sv.Jana Nepomuka. Na fotce se zdá, že jsou na návrší stromy, ale nejsou. Ty, které jsou vidět rostou u rybníka, od kterého je fotka pořizovaná. Toto je ten rybník, ovšem z jiného úhlu.


A tady je nazoomovaná, Zelená hora.


Hospoda, ve které jsme poobědvali, je hned za silnicí s tím hezkým mostem, který jsem měla minulý týden na blogu, je velmi stará a říká se jí také Táferna, což je zkomolenina italského, taverna.


Budovu hospody nechal postavit opat nedalekého cisterciánského kláštera Václav Vejmluva, kolem roku 1720. Hostinec sloužil jako ubytovna pro itaské dělníky, kteří stavěli pod vedením stavitele Jana Santiniho (1719-1722) chrám sv.Jana Nepomuka na Zelené hoře.


Do toho hostince jsme při návštěvě Žďáru chodívali na jídlo pravidelně a manžel si oblíbil vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem.


Jak jste si jistě všimli, využili jsme možnosti venkovního posezení. Než nám přinesli jídlo vyfotila jsem si zrající hrozny.


Dobré pivečko. Prý. Já ho neměla.



V tomto nám přinesli příbory.


A tady už je jídlo. Výpečky byly dvakrát, jednou bylo zelí s jiným masem a já měla kuřecí špalíček s omáčkou.


A teď musím napsat to hlavní. Bylo to sice teplé jídlo do žaludku, ale asi v kuchyni vyměnili kuchaře a nebylo to to, na co jsme se těšili...

Na Zelené hoře II.

21. září 2014 v 8:01 | Jarka
Je sice po prázdninách a dovolených, ale ještě stále jsou otevřené, hrady, zámky a jiná turistická místa, která zvou k prohlídkám a my jsme si, při návštěvě Zelené hory, nemohli nechat ujít příležitost, podívat se do kostela sv.Jana Nepomuka.


S výkladem jsme začali před branami areálu, pak jsme pokračovali na vnitřním prostranství a nakonec jsme byli vpuštěni i do prostor kostela. Usadili jsme se v lavicích a byli upozorněni na to, že fotit se smí, ale až po výkladu.
Kostel je vzdušný a hezky prosvětlený venkovním světlem. Bylo nám vysvětleno, že tak, jako i na jiných stavbách, zde Santini použil k vytváření prostoru, světla. Na návštěvníky to má působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem - jak píše Wikipedie. Kostel má přízemí a dvě další patra.


Při výkladu jsem doufala, že se na ty ochozy taky podíváme, ale zůstali jsme jen dole.



Po stranách jsou čtyři výklenky s evangelisty. Lukáš je s býkem a Jan s orlem.


Marek má lva a Matouš, knihu.


Na oltáři je 5 andělů. Tři nesou kouli - nebeskou klenbu, ozdobenou pěti hvězdami a na ní stojí sv.Jan Nepomucký.



Na této kazatelně je vyobrazen pražský most, ze kterého byl Jan Nepomuk svržen do řeky.



Na to barevné okýnko za kazatelnou, mě upozornila Maruška, tak předpokládám, že ho bude mít taky na svém blogu.


Hra světel a barev byla hezká i v jiných místech.



Kostel je nádherný a je plný číselné symboliky, kterou si samozřejmně nepamatuji, ale na netu se dá o Zelené hoře a kostelu na ní, pro znalostí chtivých, najít nesčíslné množství informací.Mrkající

Na Zelené hoře

19. září 2014 v 8:01 | Jarka
Tento článek mi dal hroznou fušku. Nafotila jsem totiž tolik snímků, že nebylo snadné je protřídit a vybrat jen některé.
Poutní kostel sv.Jana Nepomuckého, na Zelené hoře, vystavěl známý architekt Jan Blažej Santini v letech 1719 - 1722. Areál je od roku 1994 zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
V době vzniku stál kostel na travnatém vršku, který opat Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora. Už jsem na ní byla potřetí a pamatuji si, když byla plná vzrostlých stromů tak, jako na této pohlednici.


V současné době jsou stromy vykácené a návrší s kostelem vypadá takto (přefoceno ze vstupenky).


Nebudu rozebírat, jestli je to hezčí, nebo ne a dám se do dalších fotek.


Areál kostela pan Santini pojednal ve znamení čísla 5, jako odkaz na 5 hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad jeho mrtvým tělem.



Kolem pětibokého kostela jsou ambity ve tvaru deseticípé hvězdy s pěti kaplemi a pěti branami.



Ambity sloužily pro modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí.



Je zde i takzvaná "německá kaple", ve které se dochovala i štuková výmalba. Pohled zleva i zprava.


A ještě zleva a zepředu.


Roku 1784 kostel vyhořel a hrozilo jeho zničení. Nakonec byla povolena jeho obnova s podmínkou, že už to nebude poutní kostel, ale že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. V součastnosti jsou hroby postupně přemisťovány, aby se místu navrátil původní ráz a je to znát, ten úbytek náhrobků mi hned padl do oka.
Na střechách kaplí stávalo pět soch ctností, do dnešního dne se dochovaly jen tři, tady je ukázka jedné z nich, neptejte se mě, jak se jmenuje.



A ještě přidám detail okna. Na fasádě je vidět, že už by si kostel zasloužil opravu. Od 28.srpna areál přešel do správy katolické církve, tak uvidíme... A pro dnešek už opravdu končím.


Příště se podíváme do kostela sv.Jana Nepomuckého, fotografování bylo povoleno.

Ve Žďáru nad Sázavou

17. září 2014 v 8:03 | Jarka
Včera jsem nebyla celý den na blogu, protože jsme využili pěkného počasí a udělali si výlet a tentokrát to byl výlet docela daleký.
Byli jsme ve Žďáru nad Sázavou, rodišti manželova tatínka. Za života tatínka jsme do Žďáru jezdívali aspoň jednou do roka na "dušičky" na hrob jeho rodičů. Když manželův tatínek odešel, pro tu vzdálenost, se hrob zrušil a od té doby tam nikdo z nás nebyl až teď. Na výlet jsme sebou vzali naše výletní parťáky syna a jeho manželku Marušku.
Takto to vypadá na hřbitově.


Ze hřbitova jsme se vydali kolem kamenného mostu na Zelenou horu. Manžel jezdíval za babičkou a dědečkem do Žďáru na prázdniny a u potoka, přes který vede si hrával. Ptala jsem se ho tedy, jak se potok jmenuje a on mi odpověl, že Potok. Že prostě s klukama chodil k Potoku a hotovo. Ale já si vyfotila jiný název.


Ten most je krásný, ovšem vyfotit ho bylo skoro nemožné. Žďárem projíždí tolik aut, že se pomalu nedá přejít silnice. Na tyto snímky jsem se načekala.


Z informační tabule jsem přefotila povídání o mostu.


A taky obrázek.




V potoce je i spousta ryb, ale na fotce jsou vidět jen ty dvě "zlaté".


A to už jsme se blížili k Zelené hoře, památce Unesco.


Po těch schodech jsme nešli, vzali jsme to kolem kostela pěšinkou. Pamatuji si, že kdysi ten kopec býval plný vzrostlých stromů a kostel nebyl skoro vidět. Teď jsou stromy vykácené a vidět je dobře.


Ještě přidám jednu fotku a pokračování bude příště.


Víkendově

15. září 2014 v 8:02 | Jarka
Nevím, jak u vás, ale nám ten víkend více-méně propršel. Nepršelo nepřetržitě, sem tam se dalo vyjít i ven a kupodivu nebyla ani zima, ale celkový dojem z víkendu je mokrý.
Od pátku do neděle, byla v našem městě každoroční velká akce - Táborské slavnosti s pochodňovým i kostýmovým průvodem, s ohňostrojem, řemeslnickým trhem a vystoupením známých osobností jako je Věra Špinarová, nebo Marie Rottrová a mnohým dalším. Letos na tyto slavnosti přijel z Kostelce nad Orlicí můj bráška s manželkou a zrovna měli tak mizerné počasí. My na ně s manželem nechodíme, ale vždycky se zajdeme podívat na pouť do "Paďous", která se pravidelně se slavnostmi kryje.


Pouť jsme proběhli, nic si nekoupili a jeli se podívat k mamce za návštěvou z Kostelce. Brácha si sebou přivezl i jejich želvičku Jůlinku (želvák zůstal doma), protože je Jůlinka nějaká marodná a nechtěli ji nechávat doma samotnou.



Ovšem nepřivezl jen želvičku, ale i velký a moc dobrý dort. Shodou okolností mají totiž on i jeho manželka v září narozeniny.


Fotky už jsou pořízené novým foťáčkem. Zkoušela jsem i makro (takle mi prosím pěkně kvete hortenzie Překvapený) a myslím, že si budem spolu dobře rozumět.



Růžový článek

13. září 2014 v 8:04 | Jarka
Už ho mám doma a je růžový.
To jsme šli s manželem do města zařizovat spoustu důležitých věcí, ale ani jedna z nich nebyla koupě nového foťáčku. Jenže jsme v našem obchodním středisku míjeli box, nebo jak bych ten prostor kde se prodávají fotoaparáty nazvala a jen tak cvičně a nezávazně jsme se zastavili u vitríny, kde byly vystavené. Samozřejmě, že jsme okamžitě padli do oka paní prodavačce, která se nás přeochotně ujala. Nejsem náročná a ani nemáme peníze na nějaký drahý foťák. Hledala jsem něco malého tak akorát, aby se mi to vešlo do kapsy a najednou jsem ho viděla. Mezi všemi byl jak růžička mezi trním a mě se líbil na první pohled. Bylo mi jedno jaké má funkce a co všechno umí, mě stačilo, že je tak hezký.



Tak doufám, že bude sloužit stejně, jako jeho stříbrný předchůdce (měla jsem Olympus, ale od této značky neměli v prodejně ani jeden exemplář, tak jsem nemohla dát na vaše rady a koupit si foťák stejného výrobce) a už se nemůžu dočkat až ho vyzkouším na nějakém výletě. Mimochodem, jeden už máme naplánovaný, jen čekáme až bude slušnější počasí.
V archivu jsem našla květinové fotky, které svou barvou ladí s mým novým kompaktíkem.




Ha a teď jsem objevila u Natty, diplomek za kytičkové hádání a musím si ho za čerstva přidat na blog.



Letošní stodevátý

10. září 2014 v 8:04 | Jarka
Je to asi týden, co jsem si všimla, že se začíná můj kompaktík nějak nepatřičně chovat. Chvilkami se mi zdálo, že šlape tak, jak má, třeba jsem si vyfotila první známky podzimu a fotky jsou v pohodě.



Pak jsem na hřbitově zaměřila objektiv na letící letadélko a zase se přes displej začaly míhat a probleskovat čáry, které jsou vidět i na fotkách. Všechny ty pokažené snímky jsem vymazala, ale tento mi zůstal v archivu, protože jsem ho plánovala oříznout. Spousta fotek bylo ovšem pruhovaných po celé ploše.


Ptala jsem se, co to znamená a prý je to snímač a prý oprava stojí dva a půl tisíce a jestli je kompaktík starší pěti let (a to je), prý už oprava nestojí za to. S tím souhlasím, za tyto peníze můžu mít malý foťáček nový, ale když já ten svůj měla tak ráda, znala jsem všechny funkce, jak své boty a nechce se mi učit zacházet s novým. Plačící
Ale vrátím se k těm fotkám letadýlka. Jak letělo kolem stromů vyplašilo havrany, kterých teď máme plná pole a louky v okolí.



A ještě jsem ve svém archivu našla fotku bonboniéry. Dostali jsme ji od dcery naší devadesátidvouleté sousedky jako podělovaní za to, že její maminku vozíme na nákupy a pomůžeme jí s čím je potřeba, protože ta její dcera žije ve Švýcarsku a nikoho jiného tady nemá.


Ty bonbóny byly vynikající. Od každého druhu byly dva, na platíčku je vidět jedna půlka, to jsme si je totiž s manželem zprvu půlili, aby jsme se hned na začátku nepřejedli a mohli ochutnat všechny druhy najednou. A můžu říct, že jeden bonbónek vedle druhého se přímo rozplýval na jazyku. Mňami, mňam.