Červen 2014

Utíkám k počítači

29. června 2014 v 7:58
Utíkám k počítači a přiznávám to bez mučení.
Mám hrozně málo času, co máme u nás manželovu maminku kmitám, jak fretka a když si konečně sednu, stejně nemůžu dělat věci, na které jsem byla dřív zvyklá. Mám dny převrácené úplně vzhůru nohama a přestože jsem myslela, že si budu muset dát od počítače nucenou pauzu, přišla jsem na to, že to jsou jediné chvilky, které můžu trávit tak, jako dřív.Mrkající
Teprve teď jsem si naplno uvědomila, jak těžké je postarat o starého člověka (babičce je 88 let) tak, aby byl spokojený po všech stránkách. Smekám přede všemi, kteří se o své rodiče na stáří starají a klobouk dolů i před těmi, kteří se o bábinky a dědoušky starají v domovech důchodců.
Fotky mám zase jen z procházky s maminčinou fenečkou. Sedli jsme si s manželem chvíli na lavičku u betonového plácku u našeho bomu.


Náš dům a naše okna, ale která to jsou, vám stejně neřeknu. Mlčící


Peginka si našla malý klacík a vyžadovala jeho házení. Bylo vedro a fenečka měla za chvíli jazyk až na vestě, ovšem klacíček pořád nosila zpátky a chtěla házet. Ono jí to běhání, ale jedině prospěje. Maminka ji má pořádně vykrmenou...




Mějte hezké, letně-prázdninové dny.


Fenečka je zase u nás

27. června 2014 v 8:00 | Jarka
Tento týden od úterý, máme u nás maminku mého manžela i s její fenečkou.
Článek jsem si chystala už včera večer a tak vlastně nevím, jak dopadne dnešek. Mamince se totiž na třech místech rozbolavělo chodidlo u levé nohy, už ho pár týdnů léčí, ale je to píchající si cukrovkářka a zhnisané díry, které má do nohy, se jí ne a ne zacelit. Do nemocnice za žádnou cenu nechce, ale teď už jí to tak bolí, že se asi přece jen k hospitalizaci odhodlá. Tak uvidíme, jak to dopadne.
Včera po obědě jsem byla fenečku venčit spolu s manželem a pořídila pár snímků, jinak nemám čas. Vzali jsme to zase do zahrádkářské kolonie a cestou jsem fotila květiny. Tento záhonek, je u nedalekého domu.


V zahrádkách si Peginka (vlastně nevím, jestli se to její jméno nepíše s "y") našla nějakou zelenou rostlinku a skoro celou ji sbaštila.



Je to šikula, už na to má svůj grif. Na fotce je vidět, jak si dlouhý list přidržela pacičkou, aby jí neutíkal.



Tak doufejme, že jí po tom lupení nebude zle, protože vypadala, že jí to náramně šmakuje. Ještě přidám růžičky ze zahrádek.



Tak dnes mamince bolest ustoupila a nemocnice má odklad. Doufejme, že to zlepšení, je napořád!

Na skok v Níkovicích

25. června 2014 v 7:41 | Jarka
Ještě pár fotek jsem pořídila na našem posledním výletu. Cestou ze Zeměráje, jsme se stavěli v obci Níkovice.


Auto jsme nechali u kaple zasvěcené sv.Rodině. Byla postavená v roce 1889.


Níkovice jsme neprocházeli celé, ale tato usedlost nás zaujala.



Kousek dál mají Níkovičtí malý rybníček plný rákosí a žabince.


Ale my jsme šli až za vesničku k návrší s malým lesíkem, kde je hezká kaplička.





To návrší je zajímavé nejen svou kapličkou, ale i nahromaděním žulových balvanů typu Čertova břemene. Na balvanech se vyvinuly skalní mísy různých tvarů a velikostí s odtokovými žlábky.


Některé prohlubně připomínají pohovku a odtud dostalo místo název "Čertova kanapíčka".


Ty balvany byly na tomto místě určitě o mnoho dřív než kaplička a je proto s podivem, že někoho napadlo postavit kapličku zrovna sem. Je to vskutku zvláštní symbióza. Mrkající



V neděli u Knížečáku

23. června 2014 v 7:43 | Jarka
V neděli jsme ještě před obědem stihli na malou chviličku zajet kousíček za Tábor, do Zárybničné Lhoty, ke Knížecímu rybníku. Konaly se tam totiž závody "dračích lodí".
Už jsem ty závody jednou viděla u Jordánu, jenže ten je třetím rokem vypuštěný kvůli odbahněnní a tak se lodě přesunuly na rybník jiný. A řekla bych, že je to na Knížečáku mnohem lepší. Tento rybník je u autokempu, břeh je pěkně naplacato, voda není zastíněná stromy a autokemp skýtá i víc příležitostí k zábavě i občerstvení.
Na akci nechybělo rádio Blaník.




Je zde nejen restaurace, ale všude byly i stánky a vydováděly se i děti.


U vody bylo milión lidí a to v době, kdy jsme se byli u rybníku podívat, závody sotva začínaly.


Takže jsem si udělal pár snímků, ale jak to celé dopadlo a kdo vyhrál, nevím. Vyhlášení vítězů bylo až ve večerních hodinách. Lodě jsou to docela dlouhé (12,5m), vejde se na ně 20 členů posádky s kormidelníkem a bubeníkem, který udává tempo.





Každé mužstvo mělo jiné drezy, nejlepší se mi zdáli piráti v černém a s šátky na hlavách, jenže zblízka jsem se je styděla vyfotit a zdálky už mi je zakryl dav lidí. Škoda, že jsme měli málo času ti, kdo zůstali až do věčera, museli mít prima zábavnou neděli.


Zeměrájem naboso

21. června 2014 v 8:14 | Jarka
Zeměráj v Kovářově u Orlíku, je zážitkový park. Je to "aldorádo" pro rodiny s dětmi, my jsme sebou žádné děti neměli, ale to nám vůbec nebránilo, si taky dopřát zážitky. Je tady kilometrová trasa, která se prochází bosýma nohama a my, posilněni jídlem z hospůdky se rozhodli, že si ty boty vyzujeme taky. Teda až na mého manžela. Ten vyměkl a řekl, že mi raději ty boty, pohlídá. Z mapky areálu jsem trasu vyřízla.


Tady si někdo boty nechal v trávě a pár jsem jich viděla i opodál u lavičky. V Zeměráji, se asi nekrade. Mrkající



Trasa začínala zprudka, rovnou v blátě. Přiznávám, že to bláto jsem vynechala. Bála jsem se, co si počnu se zablácenýma nohama, ale mé obavy byly zbytečné.


Hned za blátem se totiž vstupovalo do potůčku s křišťálově čistou, ale ledovou vodou.


Když to Maruška zjistila, do bláta se vrátila. Já, ne. Rozpačitý
Dál trasa vedla přes různé povrchy, od oblázků a jemný písek, přes chvojí, klády a šišky. Hodně jsem po trase fotila a odnesly to hlavně nohy syna.




I na této trase bylo spousta zastavení, kde se mohly děti vzdělávat a bavit. Třeba jsme potkali mraveniště.



Jinde se házely veverce do košíku šišky (je to výřez kvůli přiblížení).


My jsme se ale hrátkami nezdržovali a šlapali pořád dál.


Celá trasa nám bez většího zastavování trvala asi třičtvrtě hodiny, rodičům s dětmi to určitě zabralo času podstatně víc. Ke konci jsme se opět dostali k potůčku, přes který vedla lávka.


Tento píseček byl krásně jemňoučký a pak byl výstup na polní cestičku, která už bez větších nástrah vedla zpátky k výchozímu bodu.


A ještě ohlédnutí. Byl to vskutku skvělý zážitek.


K hospůdce v Zeměráji

19. června 2014 v 7:59 | Jarka
Ze slovanské vesničky jsme se vydali luční cestou k hospůdce. Sice už nás do ní navigoval, před vstupem do vesničky pán u stánku s amulety a nevím proč, snad jsme nevypadali na to, že jsme se do Zeměráje přišli jen najíst a napít, ale my jsme to vzali pěkně popořadě. Napřed prohlídka vesničky a pak teprve občerstvení.
Cestou jsme se pořád za vesničkou ohlíželi a pořizovali další fotky. Šli jsme kolem výběhu oveček a koz.


Škoda, že tomuto snímku chybí sluníčko. Cestu totiž lemoval pás kopretin a bylo to moc hezké. Nechtíc jsem zachytila ruce Marušky s foťákem. Úžasný


Došli jsme ke dvěma rybníčkům, kde byla další skládačka pro děti a na ceduli popsán vývoj žab od pulce po dospěláka.


Kolem dalšího rybníčku se šlo k areálu statku, kde byla už zmíněná hospůdka.




V tomto domečku v těchto dveřích, byla směnárna. V Zeměráji mají totiž vlastní měnu "smíšky", jeden se dá směnin za 10Kč.



Vyřízla jsem ukázku z jídelního lístku, aby jste mi věřili, že bez peněz-smíšků v Zeměráji, do hospody nelez. Dala jsem si hrachovou polévku, manžel vývar s knedlem a pak taky kávičku a koláček.


Ještě pohled na dvorek, kde se dalo posedět venku i uvnitř pod střechou, pro jídlo se šlo vlevo.


A zase už mám ten článek dlouhý jako kšanky, ale ještě vás namlsám na příští příspěvek, kde půjdeme na stezku, po které se chodí naboso.


A stejně neodolám a ještě vložím jeden záběr na domečky z vesničky.


Vesnička v Zeměráji

17. června 2014 v 7:55 | Jarka
Ta vesnička byla úžasná a já jsem fotila a fotila a fotila a ....
A jak teď mám udělat z těch "tisíci" fotek jeden článek? Nebudu se tedy vykecávat a pustím se rovnou do vkládání fotek. Z cedulky jsem vyřízla něco povídání.





Ve druhé půlce cedule bylo něco o tom, jak se bydlelo.




Ta vesnička byla o to zajímavější, že se v ní opravdu žilo. Ženy dělaly ruční práce a vařily, nechyběli ani muži a děti.




V ohništi byla i udělátka na rozdělávání ohně. Syn mi názorně předvedl, jak se s nimi křesalo.


Za chaloupkami nechyběly zeleninové a bylinkové záhonky.



Kurník, byl ale prázný.


Návštěvníci si mohli vyzkoušet i hrnčířský kruh.


K obědu měla rodinka zeleninovou polévku, v tom velkém kotli se vařilo maso s jablky (prý se za starých časů hodně kombinovalo maso a ovoce, takže to není žádný vynález dnešní doby!) a vedle se nahřívaly placky.



Divadlo na louce

16. června 2014 v 8:00 | Jarka
Hned za branou Zeměráje v Kovářově, stojí malý pahorek s dřevěným sloupem představující jakéhosi boha, byla zde i cedulka s vysvětlením, kterak to ti naši předkové s vírou měli.





A za tím pahorkem už je louka, na které se odehrával tento program.


Na místo jsme přijeli už před desátou a měli jsme chvilku čas. Zatím, co si hudebníci ladili nástroje a divadelníci své role...



..my jsme se bavili u zastavení, která jsou zde přichystná pro děti a jejich rodiče.


V deset hodin začala tato trojice hrát a zpívat a bylo to perfektní, kluci pěli z plna hrdla a dívka hrála na píšťaly a šalmaj (to je to, co stojí v trávě, vlevo od ní).


A pak už začalo divadelní představení z naší slovanské historie, kterou známe z dějepisu i ze Starých pověstí českých. Ty tři dívky, jsou Kazi, Teta a Libuše.




Bylo to vtipné, bylo to poučné a tímto představením to zdaleka nekončilo, ale protože z fotek se toho moc vyčíst nedá, uzavřu divadlo na louce tímto snímkem i s tleskající rukou v záběru.


Možná jsem to vzala hala-bala, být vámi, tak se mrknu k Marušce, a příště už se podíváme do slovanské vesničky.








Dnes doma jsem, ale...

15. června 2014 v 8:01 | Jarka
Dnes už doma jsem a výlet se vydařil, nezmokli jsme a dokonce i sluníčko nám chvílemi svítilo, ale na článek z výletu zatím nebyl čas.
Včera jsme přijeli sice už kolem čtvrté hodiny odpolední, ale ještě jsme zajížděli k sestře popřát synovci k patnáctinám (dort byl jako vždy domácí od neteře a vynikající, jednohubky česnekové a nic pro mou mlsnou hubu).


A pak jsem ještě sama doma pekla na dnešek, protože k nám příjde mamka i sestra a než jsem přetáhla a vytřídila fotky, byl večer a už jsem neměla do ničeho náladu. Jak jsem psala v předešlém článku, byli jsme v Kovářově u Orlíku v zážitkovém parku, který má krásné jméno - Zeměráj.


Počasí bylo střídavě slunečno, toto je fotka z parkoviště.


Tady je vstup, na domku jsem si vyfotila mapku areálu a po zakoupení vstupenky jsme všichni dostali papírové náramky.




Na místě jsme byli před desátou, tak jsme stihli první kolečko programu. Ale o tom až příště.


Musím ještě přisat, že to byl jeden z našich nejhezčích výletů, což jsem neopomněla synovi a nevěstě říct a zrovna když jsme šli loukou a říkala jsem jim, že už na internetu ten Zeměráj vypadal skvěle, ale skutečnost, že je ještě hezčí, nás míjela pracovnice "ráje". To jsme ovšem nemohli vědět, ale poznali jsme to podle toho, že když nás minula, tak se otočila a zavolala na nás, že slyšela a moc jí to těší. Mrkající

Dnes nejsem doma

14. června 2014 v 7:48 | Jarka
Vedra pominula a to je dobře, ale nějak nám u nás zapomnělo taky napršet. A zalít by to chtělo, to je bez diskuze. Ovšem, jestli u nás ani nekáplo do dneška, prosila bych počasí o ještě jeden den bez vody.
Dnes se totiž chceme s našimi mladými podívat do Kovářova u Orlíku, do zážitkového parku, na Slavnosti slunce. Na netu jsem viděla, že program bude zaměřený na slunovrat a na život a kulturu slovanských předků, tak jsem na to, zvědavá. Mrkající Baterie do foťáčku jsou dobité a snad vyjde i to počasí.


Aby nebyla stránka smutná přidám ještě fotku růžiček, které jsem dostala od sousedky z její zahrádky.