Duben 2012

Na tom bošileckým ...

30. dubna 2012 v 7:48 | Jarka
Po Borkovických blatech, byla naše další zastávka Bošilec, s bošileckým mostkem (určitě všichni ze školy znáte lidovou písničku) a Bošileckým rybníkem.
K rybníku, jsme šli kolem kostela sv.Martina.





Bošilecký mostek mě zklamal, představovala jsem si ho úplně jinak.


Ovšem Bošilecký rybník je nádherný. V písemných záznamech, je o něm první zmínka ve 14.století a má rozlohu větší než 200 hektarů.


Rybník byl plný ryb, Honzík, čerstvý držitel Rybářského průkazu, byl z těch hejen nadšený a vodního ptactva, které ale bylo pro můj kompaktík moc daleko.





Borkovická blata III.

28. dubna 2012 v 7:58 | Jarka
Ještě jednou a už naposled, se vrátím na Borkovická blata.
Jak už jsem psala, bylo tam moc hezky a já fotila jak divá. Chtěli jsme tentokrát vidět blata rozkvetlá, ale v tomto ohledu jsme výlet uspěchali, ke kvetení se teprve chystají. I přesto, nebo právě proto, jsme zklamaní nebyli. Tím, že stromy ještě neměli zelené koruny, jsme měli parádní výhledy do krajiny a navíc, máme důvod jet na blata ještě jednou. Velmi častý strom na blatech, je bříza.


Jsou zde i místa pro odpočinek.


Je prima, chodit po dřevěných chodníčcích.



Moc jsme chtěli vidět v květu Rojovník, ten ale právě ještě nekvetl. Na tabulce, jsme si přečetli, že kvete v polovině května, taky se zde píše, že je velmi aromatický, takže nám zbývá jediné, za bílými květy a jejich vůní, musíme přijet znovu.



I bez květinek, bylo na co se dívat.



Jak jsem psala v prvním článku, šli jsme trasu proti směru, takže teprve na konci, jsme se dostali k informační tabuli, která popisuje bývalou těžbu rašeliny.


Na tomto stroji, mám vyfoceného Honzíka i vloni.


Celou dobu, jsme byli na blatech úplně sami, až na konci jsme potkali starší dvojici s malým psíkem. Syn je pro jistotu informoval o hadech, aby jejich pejsek nepřišel k úrazu. Pejsek je ten černý flíček, mezi nimi.


A to je vše, přeji vám hezké sluníčkové dny.

Borkovická blata II.

27. dubna 2012 v 7:50 | Jarka
Dnešní článek je přesně v duchu pranostiky - Na svatého Jiří, vylézají hadi a štíři. Sice jsme na blatech byli o den dřív, ale hadi náš kalendář neznají, takže už vylézali den předem. Synovi se podařila chytit užovka a pořádně velká, řekla bych, že mohla mít klidně metr. Když jsme se vraceli na pěšinu z této vyhlídky, všiml si jí vnuk Honzík (jestli se nepletu), protože pak se semlelo všechno hrozně rychle a syn hada držel za ocas.



Nejhorší je, že ty užovky mají nějaký hloupý obraný reflex a na drzého lovce, vždycky vypustí smrdutou tekutinu. Jestli víte jak páchne terárko, tak to je přesně ono. Syn smrděl jak bolavá noha i když se pak myl ve vodě, dřel blátem a Maruška ho obětavě stříkala svou toaletní vodou.




O kousek dál jsme objevili výhonky plavuně.



Synek si jí dlouze fotil, zatímco my ostatní už jsme šli pomalu pěšinou dál.


Jako první šel manžel a na pěšině si všiml maličké zmije. Ještě jsem živou zmiji nikdy neviděla a syn taky ne, když jsme ho volali, že máme dalšího hada letěl za námi jak lavina, ale i když toto bylo jen zmijí miminko, fotili jsme ho z uctivé vzdálenosti a podle toho mé fotky i vypadají. Nerozhodný





Borkovická blata

26. dubna 2012 v 7:51 | Jarka
Na Borkovických blatech, jsme už jednou společně s našimi mladými byli vloni, uprostřed prázdnin, ale nějak jsme si tenkrát špatně zvolili trasu a úplně jsme minuli překrásné mokřiny, které na blatech jsou. Letos jsme tedy na ně jeli s jasným záměrem, vidět to, co jsme vloni neviděli. Tady je výřez mapky. Vloni jsme obešli vše, co je v bílém ovále ta modrá jezírka, jsme nechtíc vynechali.


Takže letos jsme se vydali proti směru zaběhané trasy a šli jsme rovnou k nim. Vloni z toho, že jsme neviděli jezírka, byl nejvíc smutný vnuk Honzík, proto mu rodiče omluvili jeden den školy a jel s námi. Tady je v zákrytu za dědou.


Ale hezky od začátku. Dnes dám snímky jen od jezera, pohled je to tak nádherný, že se nám až tajil dech. Viděli jsme spoustu zajímavých rostlinek, viděli jsme užovku i zmiji, ale to až příště. Dnes jsou snímky jen "kochací". Přešli jsme lávku a popošli po dřevěném chodníčku.


Syn, už fotí.









Dráchov - tvrz

25. dubna 2012 v 8:01 | Jarka
Ještě jeden den zůstaneme v Dráchově, i když se sama nemůžu dočkat, až vám ukážu, jak bylo krásně na Borkovických blatech. Možná, že už dnes na blata došla Maruška, která dala na blog tvrz už včera, společně s kostelem.
Ta tvrz zas tak úžasná není, ale byla by škoda ji úplně přeskočit. Od kostela sv.Václava, je jen kousek cesty.


V Dráchově jsme byli docela brzo, ale už zde vládl čilý ruch. Pracovalo se v kostele, kousek od našeho zaparkovaného auta už se pracovalo na krovu jednoho domu a pohyb byl i u této budovy. Je na ní napsáno Škola, ale podle cedulí je zde obecní úřad a knihovna s internetem.


Tento dům má ve štítu letopočet 1890.


Šli jsme kolem nějakého statku, asi bývalé JZD. V oknech jsou záclony, někdo tam žije.


A po chvilce, už jsme viděli bývalou čtvercovou tvrz ze 14.století. V roce 1353 to bylo sídlo Oldřicha z Dráchova, později sýpka. Důkaz jejího neslavného pozdějšího využití, jsou konzole s dráty pro elektrický proud. Nerozhodný




Od tvrze je vidět dráchovský kostel.


A kostel, jako rozloučení s Dráchovem.


Dráchov - kostel

24. dubna 2012 v 8:00 | Jarka
Jak jste si někteří u mě včera na blogu přečetli, byli jsme zase po čase s našimi mladými, na společném výletě. Náš cíl, byla Borkovická blata, ale před tím, jsme se krátce stavěli v obci Dráchov.
Mají tady moc hezký, původně gotický kostel sv. Václava, který je ze 14.století. Kostel září novou fasádou.


Když jsme si ho fotili z venku, všiml si nás jeden pán v pracovním oblečení a zeptal se nás, jestli se nechceme podívat dovnitř. Je jasné, že jsme nabídku přivítali. K mému překvapení jsme zjistili, že je interiér kostela v rekonstrukci. Měli jsme štěstí, že byl uvnitř i pan restaurátor, který si s námi ochotně povyprávěl a při loučení, nám ještě poděkoval za zájem.



Práce jsou ve finiši, ve venkovní výsvěsní skříni, jsem si všimla rozpisu bohoslužeb už na květen. V kostele jsou gotické nástěnné malby, tady je znázorněn začátek konce světa.


Byly tu špatné světelné podmínky, ale ještě jsem pár snímků pořídila.





A ještě jeden snímek z kostelního hřbitůvku.



Řebčík a buchta

23. dubna 2012 v 7:34 | Jarka
Dnes je mi do skoku, protože za chvíli vyrážíme s našimi mladými na náš další společný výlet.
Ten výlet, už máme plánovaný od loňských letních prázdnin, kdy jsme byli na nedalekých Borkovických blatech. Moc se nám tam líbilo, ale podle všudypřítomných informačních tabulek, nám bylo jasné, že jestli chceme vidět blata rozkvetlá, musíme si návštěvu zopakovat na jaře. Nevím, jestli jsme neměli ještě pár týdnů počkat, ale jak padl návrh na výlet, bylo rozhodnuto a já se moc těším.
Pro dnešek vám ukážu zajímavou kostičkovanou květinku z naší botanické zahrady. Když jsem ji dávala na blog vloni, někdo z vás mi prozradil, že je to Řebčík.



Tady jsem omylem jsem vyfotila mizejícího čmeláčka.



A teď ta buchta. Je to jablkový koláč, recept najdete u Blanky - klik. Jestli v tom koláči vidíte něco oranžového, tak to jsem měla načatý broskvový kompot a k jablkům, jsem ho přidala.






Květiny v botance

21. dubna 2012 v 7:54 | Jarka
V naší botanické zahradě toho kvete opravdu hodně. Dokonce tolik, že dnes nedám všechny kytičky najednou.
Jak už jsem psala včera, toho jarního kvítí jsou v zahradě celé koberce. Je to moc krásné, ale ještě hezčí musí být, vidět ta kvítka ve volné přírodě. Já si z dětství pamatuji jen na záplavu sasanek. Bylo to v lese nedaleko našeho činžáku, když jsme bydleli v Týništi nad Orlicí. Je to už hodně dávno, to jsem chodila do čtvrté třídy a do té páté už jsem nastoupila v jiném městě. Taťka byl voják z povolání a tak jsme se "trochu" stěhovali.
V botance jsem si vyfotila modřence, ale zblízka je vidět, že už pomalu odkvétají.



V trávě se modraly i ladoňky.


Nejvíc kvetlo sasanek a petrklíčů.



Petrklíče byly i na skalce, aspoň se tedy domnívám, že to petrklíče jsou taky. Nebo, ne?





Krásný víkend, vám všem!

Zvířátka v botance

20. dubna 2012 v 7:52 | Jarka
Teď začíná v naší botanické zahradě to nejhezčí období na kytičky.
Na záhonech toho ještě mnoho není, ale zato volně pod stromy, se střídají koberce jarních květinek. Sněženky a bledulky jsou pryč a vystřídaly je modřence, ladoňky, sasanky, petrklíče, nebo barvínek, jako v popředí této fotky.





Mě se tentokrát poštěstilo vyfotit dva vypasené holoubky. (Nazoomováno a ještě oříznuto.)



A o kousek dál veverku. Kytičky si nechám na příště. Jo, ta veverka je dole, mezi kmeny.





Strach má velké oči

19. dubna 2012 v 8:05 | Jarka
Dnešní článek, by mohl mít taky klidně nadpis - Můj kaskadérský kousek.
Tato příhoda už je pár let stará a je poněkud dlouhá. Nemůžu si ale odpustit krátký úvod, který trošku vysvětlí mé počínání.
Toho parného léta, se totiž množily případy vloupání do bytů na sídlištích, které se odehrávaly v noci a přes otevřené dveře balkonů, v prvním patře. Zloděj se pohyboval po bytě, kde spali jeho obyvatelé. Takto byl vykraden i spolupracovník, kde v ložnici spal on a jeho žena a v dětském pokoji jejich dvě děti. Že u nich byla návštěva zjistili, až když manželka hledala prstýnky a hodinky a zmizely i mobily a jiné věci.
Ten týden, zrovna odjel náš mladší syn s kamarády do Chorvatska, starší už byl ženatý a bydlel jinde a manžel tenkrát pracoval jako noční hlídač, nedaleko od našeho bydliště. Takže jsem tu noc, o které vyprávím, byla sama doma.
Ve spánku jsem zaznamenala nějaký pohyb ve vedlejším obýváku, ale otočila jsem se na druhý bok s dojmem, že se mi jen něco zdálo a chtěla spát dál. Jenže ten divný šramot jsem zaslechla znovu. Otevřela jsem oči a nastražila uši a vtom vidím, jak se spoza přivřených dveří pomalu vynořuje mužský profil.


Krve by se ve mě nedořezal, úplně se mi zastavilo srdce - mám doma cizího chlapa!
Chvíli jsem počkala a když bylo ticho, vyskočila jsem z postele, dveře zavřela, páčkou zamkla, opatrně otevřela skříň, přes noční košili natáhla letní šaty a otevřela okno, s úmyslem zmizet z bytu. To byla jediná moje myšlenka o ničem jiném jsem nebyla schopná přemýšlet.
Bydlíme v 1.patře a pod námi jsou sklepní okýnka. Měla jsem představu, že se pověsím za parapet, došlápnu na parapet spodního okýnka a hupsnu dolů.


No, co vám budu povídat, nic takového jsem nestíhala, sjela jsem dolů rychlostí blesku a bosa uháněla za manželem na vrátnici, kde hlídal.
Manželovo překvapení vám snad nemusím líčit. Půjčil mi nějaké staré křusky na nohy, do igelitky sbalil kastrůlky od večeře (nekomentoval to, ale domnívala jsem se, že by těmi kastróly, mohl vzít zloděje po hlavě) a šli jsem zpátky k nám domů. Byla ve mě malá dušička.
Manžel strčil své klíče do zámku, ale nešlo to, jiné klíče byly z druhé strany. To muže dopálilo a rázně zazvonil. Přemýšlela jsem, jestli mám vzít nohy na ramena, nebo rovnou omdlít. Než jsem se stačila rozhodnout, dveře se otevřely a v nich stál náš mladší syn. Byl chudák, jak v Jiříkově vidění, vždyť mě před chvílí viděl v posteli a teď stojím za dveřmi.
Takže nastalo vysvětlování. Kluci u moře všechno snědli, peníze utratili a proto se rozhodli vrátit domů dřív a syn po návratu uprostřed noci z ohleduplnosti, aby nás neprobudil, chodil po bytě potmě a co nejtišeji.
Už je to opravdu stará příhoda, ale od té doby už v létě nenechávám balkon dokořán a větrám jen ventilačkami. Mrkající