Únor 2012

U snědeného krámu

27. února 2012 v 7:51 | Jarka
Jak u snědeného krámu, to nevypadá ani v naší lednici, ani ve spíži, ale v mém fotoarchivu.
Přidávat každý den nový článek, bez obsahu, není dobré a tak nazrál čas chviličku počkat, až na mě sedne nová múza, třeba to bude už zítra a třeba až za pár dní, sama nevím. To ovšem neznamená, že neotevřu každý den internet a vaše blogy. Mrkající
V archivu nemám ani těch pět snímků, jako zbylo kousků koláče, po nedělní návštěvě.




Předjaří

25. února 2012 v 7:54 | Jarka
Za necelý měsíc, nás čeká první jarní den.
To už není tak daleko. Sice hned nebudou stromy zelené a louky samý květ, ale určitě už pokvetou sněženky a všechny ty otužilé jarní květinky. Do té doby to musíme vydržet s béžově zabarveným nevlídnem.
Včera jsme šli procházkou nakoupit a já si sebou vzala foťáček. Přinesla jsem si, všeho všudy, osm snímků. Po vytřídění mi zbyla polovička. Na parkovišti před obchoďákem, jsou kopičky špinavého sněhu.


Pěšinky už se nedají použít, jsou rozbahněné a samá louže. Země asi ještě úplně nerozmrzla a není schopna vsáknout vodu. Není vidět jen suchá tráva, ale i poházené papírky.


Sem tam se povalují zbytky sněhu a není to moc hezký pohled.


Na této stráni, brzo na jaře, pokvete podběl.


Mějte pohodový víkend. Smějící se

Malované obrázky....

24. února 2012 v 8:09 | Jarka
Není to zas tak dlouho, kdy jsme chodívali každou sobotu, při zpáteční cestě od našich, na návštěvu i k rodičům mého manžela a mě se vždycky moc líbily dva obrázky na zdi v obýváku. Po tom, co zůstala manželova maminka sama, přestěhovala se do garsonky a velký byt se likvidoval. Když se mě maminka přímo zeptala, který obrázek by se mi líbil, znala jsem odpověď okamžitě. A opravdu jsme ty dva obrázky dostali. Od té doby je máme doma, ale nějak se mi pro ně nedaří najít místo. Nehodí se do stylu našeho bytu a mě je to moc líto. Říkám si, jestli by nepomohlo kdybych jim vyměnila rámy, ale mám obavu, že ty staré rámy, k nim prostě patří a bez nich už by to nebylo ono.
Na prvním je zima.


Na druhém jsou Boží muka.


Když už jsem vyfotila tyto obrazy, rozhlédla jsem se po bytě po dalších, opravdu malovaných, jsou to obrazy od bývalého manžela mé švagrové. Velblouda už jste si u nás určitě všimli (ten malý stojící na rámu, je z Kinder vajíčka).


Kousek od velblouda, visí tento malý.


Další čtyři maličké, máme ve vedlejší místnosti.



Vrátíme se do obýváku, toto je grafika, podpis autora mi nic neříká.


Na protilehlé zdi, je další obrázek od bývalého švagra.


A poslední, ručně malovaný obrázek, máme v kuchyni.


Zamrzlý vodopád

23. února 2012 v 7:59 | Jarka
Už jsem oblékla svůj blog do jarního kabátku a dnes mám připravené ledové fotky. Blogový kabátek, ale měnit nebudu, i kdyby se zima vrátila, rozhodla jsem se vítat jaro a basta fidli.
Včera jsem vám ukázala pracovní ruch pod vodopádem, v dnešních snímcích se budu snažit tomu ruchu vyhnout a ukázat vám vodopád jinak. Vody v něm bylo opravdu maličko a mezi tím ledem ani nebyla pořádně vidět.


Tady už mi nestraší ani rameno červeného bagříku.




Do Tismenického potoka odtékala jen tato malá stružka. Vybraly si jí ke svému pobytu dvě kačenky.




Když jsme vystoupali zpátky k silnici, zaměřila jsem ještě objektiv foťáku směrem ke kostelu (bylo to proti světlu Nerozhodný). Teď, když nejsou stromy zelené, je pod ním vidět plocha tenisového kurtu a bazény na sádkách.


Kontrola Jordánu II.

22. února 2012 v 7:56 | Jarka
Včera po obědě, jsme se byli zase po čase podívat k našemu Jordánu, jestli se nějak pohnuly práce okolo jeho vypuštění.
U samotného rybníku jsme toho moc neviděli, protože je stále celý potažený ledem, bude určitě chvíli trvat, než led povolí a dokonale roztaje. Omrkli jsme to u stavidel a vody do vodpádu a Tismenického potoka odtéka malounko.



Přešli jsme silnici a šli se podívat dolů na vodopád.


Tady už nás čekal čilý stavební ruch.


Jeřáb vykládal a stavěl, "sila" na cement.



A přímo pod vodopádem pracoval maličký bagřík na urovnávání povrchu. Taky jsem si všimla, že jeden pracovník na břehu instaloval světla, zdá se, že se počítá s tím, že se bude pracovat i za tmy. Nezávidím lidem, kteří bydlí v okolí.


Vodopád je samý led a vypadá krásně, ještě pár snímků mám, ale to zas příště.


Sníh naposledy?

21. února 2012 v 7:53 | Jarka
Včera už jsem začala přemýšlet, že by bylo záhodno vyměnit mému blogu ten zimní svetříček za něco jarnějšího, stejně je můj a blogu jsem ho jen půjčila.
Jenže pak jsem si uvědomila, že mi v archivu zbylo ještě pár sněhových snímků a že jakmile dám do záhlaví kytku, už by ten sníh pod ní vypadal nepatřičně. Takže dnes dám asi už opravdu poslední sněhové snímky, nebo myslíte, že bude ještě padat?
Snímky jsou takové tmavé a vlastně smutné, když už jsem začala pomalu přemýšlet o tom jaru, začala jsem se na něj i těšit. Nevím jak u vás, ale u nás už ptáci zpívají o stošest a dokonce už nemají čas ani na zobání v krmítku. Dnes jsem jim chtěla dosypat a zjistila jsem, že je vyjedeno jen do půlky.
Tak jdem na ten sníh, ať to máme za sebou.





Výměník pro sídliště.


Opodál je kruhový objezd a za ním je mimo jiné, naše nemocnice.


Tak a o to by mohla být tlustá čára, za letošní zimou.
Jéminé a ještě musím přidat diplomek od Janynky, vlastně jsem hádanku neuhádla, my ji totiž neuhádli nikdo, takže diplom dostal i ten kdo byl aspoň trochu blízko. Usmívající se


Malý podfuk

20. února 2012 v 8:00 | Jarka
Na několika blozích už jsem viděla, jak vám doma kvetou jarní květinky, nejčastěji hyacinty.
Já jsem si letos ještě žádného posla jara nekoupila a přesto mi doma něco "kvete". V obýváku na stolku mám takové dva košíčky na maličké květináčky. Vloni je dostal manžel k narozeninám a v každém z nich, byla lahvinka, takže manžel skočil po lahvinkách a já po košíčkách.
Jako první, jsem do nich koupila dvě primulky, ale po týdnu už nebyly hezké, takže je vystřídaly květináčky s růžičkami. Ty vydržely déle, ale nakonec taky odkvetly a žluté lístky opadaly. Takže je následovaly kolopejky, u kterých jsem předpokládala, že po odkvětu jim zůstane aspoň pěkně zelené lupení. Zůstalo. A co říkáte těm květům?


Takle mi kvetou už od podzimu, věřili by jste tomu?


Už jste to prokoukli? No jasně, ta kvítka jsou umělá (ovšem lístečky pravé!). Vyzrála jsem na to tak, že jsem z umělé kytky, kterou máme v kuchyni (umělé květiny nemám ráda, ale nějak to tak vyšlo, že tuto v kuchyni toleruji), jsem odstřihla kvítka a vmáčkla je kolopejce mezi listy.


Tož tak je to, kolopejka roste i kvete a já už nemusím každý týden kupovat nové květináčky. Kaktusy se taky šidí slaměnkami. Mrkající



Únor bílý ....

18. února 2012 v 7:53 | Jarka
Letos nám ta pole musí sílit, jako už dlouho ne.
Sněhová kalamita jde republikou a některé kraje mají sněhu na rozdávání. U nás to tak zlé není a protože už máme třetí den teploty nad nulou, sníh hodně odtává. Fotky pro dnešek, jsem vybrala ještě z těch, které jsem pořídila v době, kdy mrzlo až praštělo, sníh byl heboučký a načechraný.


Ve sluníčku se krásně třpytil a z blízka byly pěkně vidět jednotlivé vločky. Můj foťáček neumí dokonalé makro, ale snad sem tam, hvězdičku uvidíte.



Aby dnešní článek nebyl jen bílý, přidám z archivu červené hasičské autíčko. Moji pozornost upoutalo to, že nejelo samo, ale táhl ho traktor.



Mějte pohodový víkend, teploty by měly být skoro jarní, snad nám ten sníh neroztaje moc rychle a neudělá nám v řekách nějakou neplechu.

Stínohra u vody

17. února 2012 v 7:55 | Jarka
Včera jsme se vypravili k Jordánu, nakrmit kačky a labutě. Už jsme za nimi dlouho nebyli a staré pečivo už volalo po uplatnění.
Nechávám ho v igeliťáku ve špajzu, kde je díky větracímu průduchu pořádná zima. Ten průduch mám utěsněný, ale zima tudy proniká a když teď tolik mrzlo, raději jsem ve špajzu ani nenachávla brambory z obavy, že by mohly namrznout. Protože se oteplilo, měla jsem strach, že by mohlo pečivo zplesnivět, tak se šlo krmit. Zrovna, ale bylo v tu dobu zataženo, takže fotky jsou hodně tmavé. Je to jak stínohra.
U vody už byl nějaký chlapík a přestože vypadal trochu jak bezdomovec, házel kačkám pečivo.


Upozornil nás na dva kormorány, kteří seděli na ledu. O krmení neměli zájem.






Kačky byly tentokrát opravdu hladové, přiběhly za námi až na břeh.



Školní vzpomínání

16. února 2012 v 7:49 | Jarka
Tak to by mě zajímalo, co na sebe ještě všechno prásknu, než nastane jaro, teplo, čas výletů a venkovního focení. Už jsem vám ukázala naše svatební blahopřání, pozvala vás do "uklizeného" domácího baru a dnes to bude školní dopisování.
Určitě jste si aspoň někdy s někým ve škole při vyučovací hodině psali. Ono to tedy nešlo při každé hodině, protože jsme si dělali při výkladů profesorů poznámky a psali, že se z nás kouřilo. Možná bych někde ještě pár sešitů našla (že, by další mé blogové téma?) z těch sešitů jsem se učila i k maturitě, vlastně jsem žádné jiné podklady neměla.
Ale našly se některé volnější hodiny kdy to šlo a já si psala s klukem, který seděl v lavici za mnou. Už si napamatuji, jak to naše dopisovaní začalo a nikdy jsem s ním neměla nic jiného, než ta psaníčka. Mám je pořád schované.


Jedno veršované, vám dám přečíst. Mám zemědělskou školu a chodili jsme na praxe, buď celá třída, nebo na individuální. Tady z jedné takové individuální, ve Slapech, přišel můj dopisovatel do školy.


Závěr postrádá romantiku, ale čtěte až do konce. Je-li, to trochu čitelné.


Taky mi maloval obrázky.


Věnování z druhé strany. Ten rok je 1971.


A tady je důkaz, že jsme se opravdu brali jen jako kamarádi.