Říjen 2011

Slunečné odpoledne

31. října 2011 v 8:02 | Jarka
Včera se stal zázrak a po týdnu pošmourna a nízké oblačnosti, u nás svítilo sluníčko.
V neděli se scházíváme na čaj a posezení u nás doma a včera jsme využili toho, že bydlíme nedaleko hřbitova, k jeho návštěvě. Po obědě, jsem honem uklidila a nachystala občerstvení a nemohla se dočkat smluvené hodiny, protože už krásně svítilo slunce a mě to lákalo ven. Vyzbrojila jsem se foťáčkem a vyběhla ven s předstihem. Fotila jsem vlastně jen stromy v blízkém okolí. Šla jsem na autobusovou zastávku a čakala až všichni přijedou.
Břízky rostou kolem silnice.


Fotila jsem na její odlehlé straně.



Nad hlavou, mi přeletělo letadélko.


Ze zastávky, je vidět hřbitovní zeď.


Policajti, si nedali pokoj ani v neděli odpoledne. Toto auto, mělo smůlu.


A dokonce ještě rostou muchomůrky. Ta pěkně červená, bude nedávno vyrostlá.




Dřevěné sochy

29. října 2011 v 8:06 | Jarka
Včera, jsem se opravdu dostala na chvíli ven.
Jeli jsme kousek za "humna" a stavěli jsme se u lesní restaurace Pintovka. Není to tak dávno, kdy byla tato restaurace v pořadu Ano šéfe a nakonec obstála a dostala samolepku s hvězdičkou.
My jsme ale nešli do restaurace, ale do přírody. Bylo, tak jako celý týden, úplně zataženo a pořádně lezavo. Zaparkovali jsme auto a já si vyfotila dřevěné sochy na travnatém plácku.
Toto je lesní restaurace Pintovka.


Travnatý prostor, na kterém jsou prolejzačky.


A tři dřevěné sochy. Dvě, už jsem na svém blogu, před nějakým časem, měla.


První dvě sochy, jsou vytesané ze zbytku stromu. Je vidět, že mají kořeny v zemi.


Na této soše, vyrostly houby. Postava je má za krkem.


I v pase a také ve škvíře, v dolní úrovni.


První sochu i tuto prsatici, už jsem na blogu měla, možná, si je někteří, pamatujete.


Tato socha je nová a už nemá kořeny v zemi, je to vlastně několik postav v jednom.



Všimla jsem si, že se opodál na zemi, válí ještě nezpracované kmeny. Sochy, asi budou přibývat, což je dobře, aspoň budu moct po čase, nafotit nové snímky.

Beze změny

28. října 2011 v 8:09 | Jarka
Zatím nedokážu odhadnout, jak dnes bude, ale sluníčko, jaksi nečekám. Takže, vše beze změny.
Stejně jsem ale odhodlaná, jít chvíli ven. Včera jsem byla venku, ale jen autem na nákup. Nákupní zónu nemáme daleko od našeho bydliště, ale už jsme tak zlenivěli, že než jít čtvrt hodinky pěšky, skočíme do auta a jsme v krámě za minut pět. Jediná omluva snad je, že se nemusíme vláčet s těžkými taškami. Ale uznávám, že je to spíš výmluva, než omluva. Takže nebude-li pršet, jdu se projít.
Včera jsem měla na blogu barevné obrázky, dnes je prostřídám posmutnělými.




Venku vládne podzim, ale v obchodech už je čilý vánoční ruch. Manžel potřeboval něco v Baumaxu a s potěšením jsem zjistila, že zaměstnaci už zaplňují regály vánočním zbožím, zatímco před Baumaxem, se ještě prodává zboží dušičkové.
U vchodu, nás vítala zima.


A v Tescu, vyvěšovali vánoční dekorace. V obchodě samotném, už jsou nazdobené umělé smrčky, jen ty koledy, se ještě z reproduktorů nelinou.


Jééminéé ....

27. října 2011 v 8:11 | Jarka
Jéminé, barvy se z venku někam vypařily, nové fotky nejsou, inspirace si dala oddechový čas a co já teď s tím.
Když ještě v sobotu svítilo slunce, cvakla jsem jednu část našeho obývacího pokoje. Vyfotila jsem ji právě kvůli barvám, máme totiž červenou sedačku. No jo, ale co dál? To se přece nehodí na blog. Když ale prohlížím, co mi zbylo ve fotoarchivu, pořád mě ty dvě barevné fotky, přitahují oči.
Tak jo, barev je málo, dám je na blog. A aby to nebylo tak hloupé, napadlo mě porovnat, jak se ten jeden úsek obýváku měnil. Vybrala jsem tři fotky, které se daly oříznout. Na všech je totiž někdo z rodiny. Už několikrát jsem psala, že jsem likvidovala serepetičky. Na první fotce, je vidět naše první tapeta a serepetiček na polici, je pomálu. Na gauči je mladší syn. Ten by mi dal, kdyby se u mě viděl.


Tady je trochu jiný záběr, tapeta stejná, přibyly reprobedny, šešule patří staršímu synovi a také to koleno.


Mezi tím uběhlo pár let, tapeta je jiná a serepetiček o hodně víc. Zeď, nad gaučem byla plná miniaturek v členěných poličkách (byly dvě) a na velké polici už je vidět, že byla nacpaná tak, že se málem prohýbala. Ta čupřina, to jsem já.


Několik let, věcí stále přibývalo. Pak jsem si řekla, dost a nastala neúprosná likvidace. Hodně věcí jsem rozdala, hodně jich prodal mladší syn do bazaru a pár, jich ještě mám v kufru, v ložnici, pod postelí. Překvapený Police samozřejmně prázné nejsou, ale už se na nic lépe utírá prach.



No, to je dnes tedy téma, asi je fakt čas, na pauzu.

Fotky od vody

26. října 2011 v 8:06 | Jarka
Schválně jsem se dívala do starých článků, abych zjistila, od kdy mám tyto fotozbytky v archivu. Bylo to koncem září, takže snímky, jsou skoro měsíc staré.
Jsou od Jordánu, ale z jeho druhé strany.
Tenkrát bylo tak nádherně, že se ještě u vody opalovaly dvě ženy. Ležely na travnatém výběžku a z části, je krylo křoví a stromy. Nevšímala jsem si jich, bylo mě hloupé se po nich moc koukat a dívala jsem se spíš na pěšinku před sebou. Když jsme ušli větší kus a dostali se do oblouku Jordánu, nazoomovala jsem foťák a udělala jsem si jejich snímek s tím, že vám, jako důkaz hezkého počasí ukážu, jak se ještě lidé opalují a koupou.
Doma jsem přetáhla fotky do počítače a u této, ještě udělala výřez. Nevěřila jsem vlastním očím. Nejen, že jsem jasně viděla, že ty ženy byly na dece bez plavek, ale nad nimi stál muž a jeho holá zadnice byla na snímku jasně patrná, přestože kvalita vzala přiblížením a výřezem, za své. Doufám, že se netěšíte na pikantní snímeček, tenkrát jsem fotku smazala a je po ptákách. Rozpačitý
Z toho dne, mi v archivu ještě pár fotek zůstalo. Podzim už se kapínek dal tušit, ale ještě nic moc.


Tady už začínalo jedno rameno Jordánu. My jsme těm ramenům, jako děti říkaly choboty a bavilo nás, projíždět je na bruslích.


A dál už asi beze slov.




Tady seděly kačenky.



Foceno z okna

25. října 2011 v 8:07 | Jarka
Náš byt je boční, což nemá moc velkou výhodu v zimě, protože ta strana domu, je na návětrné straně a když mrzne a fouká vítr, zdá se mi, že nám ta zima leze do bytu, skrz zeď.
Výhodou, ale je, že máme okna na tři světové strany, přestože bydlíme v činžáku a ne, v rodinném domečku. Ta čtvrtá strana, mi jako výhled ani nechybí, protože je stejně do garáží. Když jsem měla na blogu fotky betonového hřiště pod břízkami, byl to výhled z obýváku. Z kuchyně a ložnice, se díváme na silnici, ale je oddělená travnatou plochou a stromy. Teď nám na té straně udělali nový chodník. Napřed odvezli starou dlažbu.


A pak se dělníci pustili do pokládání té, jak se jí říká, zámková.



A třetí výhled, je z pokoje s balkonem. V sobotu, to ještě svítilo sluníčko, mě zaujal pohyb na stromě. Vidíte tu postavu?


Ten člověk měl dlouhou tyč a tou uštípával uschlé větve na stromě. A na ty tlusté, měl u pasu, motorovou pilu.





Takže mám pořád na co koukat a o zábavu mám postaráno i když zůstanu doma.

Mlhavé dopoledne

24. října 2011 v 8:06 | Jarka
Dnes se konečně dostává na řadu článek, který jsem o dva dny pozdržela.
Ten den, kdy jsem fotky pořídila, byl pátek a potřebovala jsem nakoupit. Rozhodli jsme se, že zajedeme do krámu ještě dopoledne, aby jsme se vyhnuli odpoledním pátečním frontám. Můžu vám říct, že se mi z vyhřátého bytu, vůbec nechtělo. Venku se válela šedivá mlha a ani teploměr, nesliboval nic přijemného. Poprosila jsem manžela o malinkou zajížďku k Lužnici, k soukenickému jezu. Od zaparkovaného auta, jsme museli ujít pár kroků přes louku a i to stačilo, abych si skoro promáčela boty a řádně urousala džíny od mokré trávy.
Fotky jsou smutné, tmavé a jde z nich na mě znovu zima. Za větvičkou, tam, kde končí tráva, není konec světa, ale řeka.


Voda v jezu hučela a šel od ní, nepřijemný chlad.





Mlha se válela i v lesíku.


A rozplynula se až někdy po obědě. Pak bylo až do večera krásně, slunečno.




A takle nějak, by měl vypadat, celý nadcházející týden, inverze, mlha a nízká oblačnost.

Jako prošlé zboží

22. října 2011 v 8:23 | Jarka
Dnešní snímky, budou jak prošlé zboží na krámě.
Měla jsem připravený článek časově aktuální, fotky v něm, jsou ze včerejška. Když jsem se ale dnes ráno podívala z okna, zavrhla jsem jeho zveřejnění. Včera u nás byla totiž půl dne mlha a dnes od rána krásně svítí slunce, i když ještě před osmou, byly -3°C.
Nechce se mi koukat do smutných obrázků a proto jsem sáhla po těch veselých, z archivu. Jsou ale vážně úplně prošlé. Myslím, že být na tom krámě, tak už nikomu neudělají radost, i kdyby je koupil s velkou slevou. Když jsem u těch slev, necháte se v obchodě někdy zlákat? Já tedy jo, ale je to velmi ošemetné, už se mi mnohokrát stalo, že jsem takovou věc, doma vyhodila.
Zpátky k fotkám. I když zahradu nemáme, myslím, že toto už na ní nenajdeme.



Co afrikáni, taky už nejsou?


A papričky?


Myslím, že i jiřiny pomrzly.



A teď, vám ukážu, co mám nachystané. Však ono na ten článek taky dojde. Příští týden, má být inverze a my, kteří nežijeme na horách, sluníčko, těžko uvidíme.


Modrá vymetávka

21. října 2011 v 7:52 | Jarka
A máme tu pátek, poslední den, pracovního týdne.
I když, to ani zdaleka neplatí pro všechny zaměstnané. Můžou se radovat, jen ouřadové a ti, co dělají ve dvousměnném provoze. Zdá se mi, že čím dál tím víc, je těch nepřetržitých, kdy se chodí do práce na dvanácky a v dlouhém týdnu i o víkendu. Ó jak jsem přešťastná, že už se mě žádná z těchto variant, netýká.
Ale vrátím se k modrému nadpisu. Je jasné, že jsem našla v archivu, pár modrých květinek.
Napřed nafialovělé kapustičky na městském záhoně.


Hortenzie v květináči.


Pak ocúny, v botanické zahradě.




Svlačec, u pěšinky mezi zahrádkami.


Modré nebe a červené šípky.


A nakonec, pro mě milé překvapení od Helenky a Jitky. Moc za ocenění děkuji. Mám trochu o mém blogu pochybnosti, není o tvoření, ale ocenění, mě moc potěšilo.


Už se mi asi nepodaří najít blog, kterému by toto ocenění ještě nebylo přidělo, tak ho předávám vám všem tvořivým a milým blogům, které na mé stránky zavítáte.


Netikat, prosím ..

20. října 2011 v 8:03 | Jarka
Spíte dobře? Já, ano.
Ale nesnesla bych v ložnici hodiny, které tikají. Aspoň si to tedy myslím, protože jsem tikající hodiny nikdy v místnosti, kde spím neměla. Jsem přesvědčená, že by mě rušily a nedovolily v klidu usnout. Někdy slýchám bicí hodiny od sousedů, kteří bydlí nad námi. Jsou tak hlasité, že si v pohodě spočítám, kolik právě je. A to prosím pěkně nebydlím v paneláku, ale ve zděném činžáku. Na druhou stranu, zas mít takové hodiny doma, musí být moc krásné.
V ložnici máme hodiny tiché a už snad bezmála čtyřicet let staré, ruské výroby.


V kuchyni, máme asi hodiny nejhlasitější. Jsou od Maggi. Pamatujete, jak bývaly na jeho výrobcích takové známky s body? Tenkrát jsem ty bodíky vystřihávala a posílala zpátky a dostala jsem za ně spoustu dárků. Třeba chňapku, sadu nožů, které stále používám, sadu kuchyňského náčiní, zapékací mísu a co já vím co ještě.


Tyto tiché hodiny, máme v obýváku.


Ale i tyto, které tikají jen tak něžně. Dala nám je manželova maminka.


Tyto jsou v bývalém dětském pokojíku a tikají pořádně nahlas.


A toto jsou hodiny tiché, ale vlastně ne tak úplně hodiny. Hodiny teploměry, máme doma tři (nevím proč, zeptejte se mého manžela). A teď si uvědomuji, že kdybych chtěla vyfotit všechna místa, která u nás ukazují čas, musela bych vyfotit hodiny na mikrovlnce, na věži, na DVD ....


Vlastně nechápu, proč musí mít všechny elektropřístroje svoje hodiny, nebo aspoň kontrolky. Všechno pořád svítí a nenápadně užírá proud, ale to už by byl článek o něčem úplně jiném.